Hrůzy nacistického terezínského ghetta mě naučily, jakou hodnotu má kamarádství, zmínila v rozhovoru s ČT na Mezinárodní den památky obětí holocaustu jeho přeživší Michaela Vidláková. Sama se tehdy nejvíce bála toho, že by přišla o rodiče, které od ní nacisté při příjezdu do Terezína oddělili. „Všichni, kteří přežili, cítí takovou povinnost mluvit za ty, kteří nepřežili,“ popsala pamětnice.
Vidláková do terezínského ghetta dorazila spolu s rodiči, když jí bylo šest let. Dobu předtím si vybavuje jen útržkovitě. „Já si třeba pamatuju, jak jsem byla smutná, když z mého života najednou zmizela moje milovaná česká chůva. Protože na ni jednak rodiče neměli, ale hlavně nesměli zaměstnávat nežidovského člověka,“ vzpomíná.
„Pamatuju si taky třeba, že bylo léto a já nesměla do parku, na brouzdaliště, na pískoviště stavět tunely s dětmi,“ uvedla. Nacistické zákazy později od sebe oddělily i přátele, kdy se museli židé přestat stýkat s lidmi jiného vyznání. „Najednou mě neznali, neodpovídali mi, i když jsme si třeba chtěli jenom hrát na dvorku,“ řekla Vidláková.
V Terezíně ji nacisté od rodičů oddělili a umožňovali jim se vídat jen omezeně. Proto se Vidláková naučila pomáhat si hlavně s ostatními židovskými dětmi. „Hodně nás vedli k tomu, že musíme být kamarádi, musíme být spolu, držet spolu,“ zmínila. I díky tomu prý nejsou všechny její vzpomínky na dobu v Terezíně negativní. „Pro mě to byla škola života. Je tam samozřejmě hodně smutného, ale je tam i hodně optimismu, naděje, kamarádství,“ řekla.
Právě bez naděje se člověk na tomto místě neobešel, uvedla dále Vidláková. „To bylo to první, co jsem si přinesla s sebou už z domova: že bude jednou po válce a zase bude dobře. Naděje se musel člověk držet zuby nehty,“ prohlásila. „Trvale jsem trpěla strachem, aby mi neodvezli rodiče beze mě nebo mě bez nich. Nikdo nevěděl, kam ty transporty jedou,“ zmínila také pamětnice s tím, že právě strach z toho, že by o rodiče přišla, byl ten největší.
„Sdělit nesdělitelné“
Vidláková vyzdvihla důležitost toho mluvit o svých zkušenostech s mladou generací. „Snažím se jim sdělit to nesdělitelné. Ať si zkusí představit, jak je člověku, když je mu sedm a půl let a přijde k němu starý, vyhladovělý člověk a prosí o trošku polévky. Že se prostě těm smutným očím nedá odříct. Ať si zkusí představit, jaké to je se každou chvilku loučit s někým, koho má člověk rád,“ dodala.
„Důležité je hlavně to, aby si uvědomili, že je nutno vzpomínat, ale ještě důležitější je něco udělat proto, aby se tyhle věci už neděly,“ prohlásila přeživší.
Terezínem prošel pietní průvod
Památku obětí holocaustu si lidé v Terezíně na Litoměřicku v pondělí připomněli průvodem se svíčkami. Tichý průvod vyšel od pamětní desky u vlečky, po které odjížděly desetitisíce nedobrovolných obyvatel ghetta na svou často poslední cestu do vyhlazovacího tábora, k židovskému hřbitovu, kde řečníci v projevech vyzvali k zastavení antisemitismu.
Den památky obětí holokaustu v Terezíně zakončilo vystoupení Dismanova rozhlasového dětského souboru v kinosále Muzea ghetta s představením pod názvem ...a bolelo nebe, které vzniklo jako koláž textů z deníků, básní, článků z časopisů vydávaných dětmi v Terezíně, dopisů a zápisků do památníčků.
Vidláková při projevu varovala, že antisemitismus v současnosti znovu narůstá. „Iracionální nenávist, které říkáme antisemitismus, ta neskončila s holocaustem, právě dnes to vidíme o to více, jak v celém světě zvedá hlavu tato nenávist. Udělejte něco, aby jednou tento antisemitismus skončil,“ zdůraznila.
