„V roce 1989 se změnil svět, změnilo se tehdejší Československo a změnily se také životy mnohých z nás.“ Těmito slovy začíná nová kniha fotografa Jana Šibíka. Třicet let staré osudové okamžiky přibližuje zároveň i výstava Šibíkových snímků na Staroměstské radnici.
Osmdesát fotografií, z toho dvacet velkoformátových, rozdělil Šibík do čtyř kapitol. „První je věnována demonstracím v Československu v letech 1988 a 1989, následuje samotná revoluce, pak pád Berlínské zdi a poslední část zachycuje revoluci v Rumunsku,“ vyjmenovává fotograf.
Bylo mu pětadvacet, když s fotoaparátem Leica M4-P trávil dny i noci v ulicích, chtěl prý zaznamenat veškeré dění, protože tušil, že dokumentuje vývoj zásadních událostí. Stovky nevyvolaných filmů ale ještě musely končit v šuplíku.
„Mám husí kůži. Uvědomuju si, že jsou to nejdůležitější fotky, které jsem v životě udělal, protože co víc změnilo naše životy než revoluce v Československu,“ říká Šibík při pohledu na aktuální výstavu.
Nejstarší vystavená fotografie patří první protirežimní demonstraci v srpnu 1988. Šibík ale fotil i 28. října, kdy přibyla vodní děla, anebo o rok později Palachův týden. Sedmnáctý listopad zachytil jak z blízka – z pohledu demonstrantů i policistů, kteří stáli proti nim –, tak při celkovém záběru na k prasknutí zaplněné Václavské náměstí.
Byl i jedním z prvních československých fotografů dokumentujících pád Berlínské zdi. „Když jsem slyšel zprávu, že občané NDR můžou procházet, nasedl jsem na vlak. Přišel jsem na první přechod, ale řekl mi: Potřebujete vízum. Šel jsem na druhý přechod, ani tam to nešlo. A na třetím pohraničáři řekli: Zvedněte pasy. Hrnul se tam dav lidí, všichni měli zvednuté pasy – a mezi nimi byl i můj z Československa. Tak jsem se dostal do Západního Berlína a získal záběry. Protože z východoněmecké strany se de facto nic nedělo, bouralo se ze Západu,“ popisuje Šibík.
Následně se vydal do Rumunska, které v prosinci 1989 prožilo nejnásilnější protikomunistický převrat ve střední a východní Evropě. Zemřelo přes tisíc lidí. Jan Šibík v Bukurešti fotil nadšení i strach. „Nikde jsem nezažil tak silné emoce,“ vzpomíná. Pohánělo ho prý to, co při každém focení.
„Zajímá mě, co se děje ve světě. Chci u těch událostí být a být jejich součástí,“ prohlašuje.
Tato potřeba ho za reportážemi už zavedla do pásma Gazy, Libérie, Severní Koreje i Afghánistánu. Fotografie, jimiž dokumentoval dějinný zlom v Československu, Německu a Maďarsku, jsou na Staroměstské radnici k vidění do poloviny listopadu.
