Před 25 lety uvedl režisér Quentin Tarantino v Cannes premiéru dnes kultovních Pulp Fiction a získal za ně tehdy Zlatou palmu. Ocenění jeho „historek z podsvětí“ posunulo žánrové hranice filmového násilí – bylo přijato jako hra. Desáté výročí pak připadá na premiérové uvedení jeho Hanebných panchartů. Na 72. ročník festivalu se sledovaný filmař vrátil s novinkou Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood). A pozdvižením, které jeho snímek doprovázelo, zastiňoval ostatní.
Tarantinův nový film vyvolal rozruch ještě před festivalem. Byl totiž do soutěže přijat na poslední chvíli, režisér ho jen taktak stihl dokončit. Ale festival považuje Quentina Tarantina za jednoho z nejdůležitějších filmařů své generace, tudíž je rád, že se v Cannes nakonec se svým filmem objevil. Navíc s dvěma hvězdami v hlavních rolích: Leonardem di Capriem a Bradem Pittem.
Čas ukáže, k jak výrazným titulům v Tarantinově filmografii se jeho poslední počin zařadí. Na rozdíl od Pulp Fiction jde o méně monumentální a na první pohled milostný snímek – o lásce samotného Tarantina k Los Angeles, k Hollywoodu a k filmu vůbec. Zrekonstruoval „továrnu na sny“ z roku 1969, ale vylíčil ji podle svých představ.
Hledej odkazy
Není tajemství, že se ve filmu objeví i zmínka o režisérovi Romanu Polanském a jeho manželce, herečce Sharon Tateové, kterou v jejich domě zavraždili stoupenci fanatika Charlese Mansona.
Přítomný je také příběh silného přátelství mezi hvězdou westernů Rickem Daltonem (Leonardo diCaprio) a jeho kaskadérem Cliffem Boothem (Brad Pitt). Zatímco první část je spíš fragmentální a hádankovitá, druhá, kdy se mimo jiné Rick Dalton vrátí z Itálie, kde točil spaghetti westerny (odkaz na filmy Sergia Leoneho), je víc narativní a divácky vstřícnější. Navíc v druhé části především Brad Pitt předvádí, co jako herec dovede.
Tenkrát v Hollywoodu je bezpochyby film-hra. Film, který je třeba vidět víckrát, aby publikum pochopilo všechny narážky a odkazy. Pokud má na hru chuť. Divák skrytého odhalí o to více, čím více je milovníkem šedesátých let, westernu, amerického filmu, amerického způsobu života či americké hudby.
Tarantinovi se duchu šedesátých let podařilo přiblížit i tím, že snímek točil na klasický filmový materiál (35 mm). A tak barva slunce je zlatá a obloha zářivě modrá – ideální svět pro krásné příběhy a krásný život. Zároveň ale svět, kde vibruje i zlo.
Před filmovou projekcí v Cannes přečetl slavný francouzský novinář Henri Béhar před ostatními žurnalisty Tarantinovu žádost, aby ve svých recenzích prozrazovali co nejméně z děje filmu. Není to planá prosba. Kdyby diváci znali více z obsahu filmu ještě před zhlédnutím, jen by se ochudili o některé překvapující momenty.
Paraziti ve stínu Tarantina
S úplně stejnou výzvou k divákům přišel v Cannes i korejský režisér Pon Džun-ho před premiérou své novinky Paraziti (Gisaengchung). Přestože patří k velkým jménům současné kinematografie, byl neprávem zastíněn humbukem kolem Tarantinova snímku. Světovou premiéru měly oba tituly totiž v Cannes hned po sobě.
Režisér provokativních filmů jako Snowpiercer (Ledová archa) nebo Okja se vrátil po svých velkoamerických projektech do Koreje a natočil film s domácí tematikou. V Parazitech přesně charakterizuje lidské parazity. Věnuje se tématu chudých lidí v Koreji a propasti mezi movitými a nemajetnými. V prvních minutách dokonce snímek výrazně připomíná loňského vítěze Zloději, japonský příběh o falešné rodině.
V titulu korejského režiséra je v centru pozornosti rodina skutečná. Hrdinové žijí na hranici chudoby v suterénním bytě, z jehož okna bývá nejčastěji výhled na močící muže. Jednoho dne syn dostane nabídku doučovat angličtinu dceru velmi bohatých lidí, a když vidí, jak rodina nezvládá své děti, doporučí jako výbornou vychovatelku svou sestru.
Režisér Pon Džun-ho požádal, aby novináři neprozrazovali příběh od momentu, kdy sestra začne v bohaté rodině pracovat. Prozradit je ale možné, že ve filmu se překrývají různé žánry. Prolíná se tu sociální drama, komedie, thriller, detektivka, psychologické drama, dystopie… Paraziti jsou zábavní i děsiví zároveň. V tom mají s Tarantinovými příběhy hodně společného.
Almodóvarova Bolest a sláva
A do třetice je může doplňovat španělský režisér Pedro Almodóvar, který v Cannes v soutěži uvedl drama Bolest a sláva (Dolor y Gloria). Podobně jako Tarantino se vrací do dětství a vyznává se z lásky k filmu, podobně jako Pon Džun-ho mísí žánry a hraje si s nimi, podobně jako oba má smysl pro vycizelovaný detail a emočně vypjaté scény. Zdá se, že letošní Cannes vyrobí několik nových filmových klasiků.
