V uplynulých padesáti letech čelili architekti mnoha tlakům: od nástupu normalizace až po současný komerční tlak na výkon. Pražská Galerie Jaroslava Fragnera ale nachází desítky příkladů, kdy se svobodu architektonické tvorby podařilo uhájit. Představuje je na aktuální výstavě nazvané Navzdory.
Mezníky, jež má výstava uvedené v podtitulu, ukazují na roky 1969, 1989 a 2019. Sametovou revolucí totiž podle jednoho z kurátorů Dana Merty normalizace, alespoň ta v architektuře, neskončila, ale pokračovala, byť v jiné podobě. „Přichází normalizace trhu, ekonomiky, stálého růstu,“ upozorňuje.
Výstava představuje výběr realizovaných i nerealizovaných projektů a jejich autorů, kteří si nezvolili snadnou cestu s ústupky ideologickým či komerčním tlakům. Kurátoři nicméně upozorňují, že jejich snahou nebylo rozdělovat architektonickou scénu uplynulého půlstoletí na „špatné a dobré“ tvůrce, ale přinést pohled na nezávislou architekturu vymezující se „totalitě duchovní i komerční“.
Architektura nejsou jen „domečky“
Pod tento pojem zahrnují vedle samotných staveb i iniciativy ve prospěch veřejného prostoru, například záchranu výjimečných staveb, zájem o památkovou péči a ekologii, a také teoretické práce, jako jsou konference nebo sborníky.
„I když se to může zdát někomu zavádějící, když to nejsou jen domečky,“ připouští Merta. „Ale já si myslím, že architektura je složitější a má velmi důležitou úlohu: být součástí rozvoje společnosti.“
Výstava by měla podle jeho slov v této souvislosti sloužit jako určitý apel i pro nastupující generaci architektů. „Neměli by přistoupit k vykonávání této profese pouze tak, že se tím živí, protože architekti ovlivňují život všech. Myslím si, že někdy si studenti architektury tohle vůbec neuvědomí,“ obává se Merta.
Nejen oni mají možnost se o roli architektů ve společnosti přesvědčit do 26. ledna, kdy výstava Navzdory končí.
