Zemřela herečka Libuše Šafránková

Profesní život Libuše Šafránkové se odvíjel s notnou dávkou hereckého štěstí. Záhy po skončení konzervatoře získala angažmá v Divadle za branou, kde ji režisér Otomar Krejča pověřil velkým divadelním úkolem: v inscenaci Čechovova Racka jí svěřil roli Niny. 

Po roce působení – a poté, co bylo divadlo s nástupem normalizace násilně uzavřeno – se Šafránková stala členkou dalšího vyhlášeného ansámblu, Činoherního klubu. Nabídka jí prý velmi pomohla. „Nevím vůbec, jak by to jinak dopadlo. Nabídky jsem měla z pražských divadel, ale pak se na druhém třetím setkání ukázalo, když došlo k naplnění nějaké smlouvy, že tam byly podmínky. Vstupu do strany a tak,“ uvedla Šafránková v cyklu Neobyčejné životy.

Na jevišti nevelkého Činoherního klubu zaujala jako představitelka rolí sahajících od klasického typu naivky a servetty k modernímu dramatickému repertoáru. V Poprasku na laguně i Strýčku Váňovi. Tato scéna jí přinesla také pracovní setkání s Jiřím Menzlem. „To byla úplně jiná disciplína. Na pomezí nadsázky, gagu, to snad nikdo jiný u nás nedělal, co Menzel nabízel,“ oceňovala. 

V roce 1992 společně se svým manželem Josefem Abrhámem Činoherní klub opustila a na krátký čas zakotvila v Národním divadle.

Moskalyk nechtěl vypnout kameru

Před kamerou se poprvé objevila ve dvoudílné televizní adaptaci Babičky (1971) Boženy Němcové. Ztvárnila Barunku.

„Její první filmový záběr byl úplný závěr scénáře, což i pro opravdu zkušenou herečku bylo velké sousto. Měla říct jen jednu větu: Včeličky, babička nám umřela. Dořekla – kamera jela. Dívala jsem se po Moskalykovi, kameraman Šámal se díval po Moskalykovi, co je. Nechal tu Libunku, které tekly opravdové slzy, žádný glycerín, až do konce. Z ní něco vyzařovalo,“ podělila se v dokumentu z cyklu Neobyčejné životy o vzpomínku Helena Rohanová, tehdy pomocná režisérka.

Popelka

Půvab Šafránkovou částečně předurčil pro role v pohádkách. Tou nejvýraznější je, díky každoročnímu vánočnímu opakování, Popelka v česko-německém koprodukčním příběhu Tři oříšky pro Popelku. Nabídka přišla v – pro Šafránkovou skličující – době, kdy zavření kvůli dobovému přituhování hrozilo i Činohernímu klubu.

„Vyzkoušel jsem strašnou spoustu dívek z konzervatoří, lidových uměleckých škol. Kde to jen šlo, jsme sháněli Popelku. Najednou jsem si vzpomněl na Babičku zfilmovanou Tondou Moskalykem, kde po loukách pobíhalo děvčátko. Řekl jsem si, že pár let už uplynulo, takže by mohla být ve věku osmnácti, dvaceti let, jak jsem si Popelku představoval,“ popisoval obsazení role režisér Václav Vorlíček.

S Libuší Šafránkovou si domluvil schůzku v Baráčnické rychtě, kde natáčela. „Přijel jsem tam s dost velkým zpožděním, protože jsem točil před tím něco jiného, takže už bylo všude zhasnuto. Říkal jsem si, že už tam asi nebude, ale ona tam seděla potmě se scénářem v ruce na hromadě nějakých bedýnek, které tam sloužily jako nábytek. Když jsem vešel a proniklo tam světlo z chodby, tak jsem ji tam viděl, první, co mne napadlo, bylo, že mi chce scénář vrátit. Ona však byla naopak nadšená,“ vyprávěl Vorlíček.

Filmová maminka

Pro diváky „Třemi oříšky“ objevil také herce Pavla Trávníčka. Se „svým princem“ se Šafránková potkala ještě v pohádce Třetí princ. I ve zralém věku zůstala dětskému žánru věrná. Tvrdila, že dětskou duši dítěte mohou nejlépe utvářet právě pohádky. Její poslední pohádková role byla titulní – v roce 2011 se představila jako kouzelná Micimutr.

Režiséři Šafránkovou obsazovali do rolí trochu podobných Popelce, tedy nebojácných, energických a chytrých a někdy zároveň tajemných dívek a žen. Komediální talent uplatnila ve filmech Jak utopit dr. Mráčka, Slavnosti sněženek a Vesničko má středisková, drama si ji našlo třeba ve filmu inspirovaném osudy československých letců Hřbitov pro cizince.

Tvůrcům také dobře pasovala do postav „trpělivých maminek a manželek“, třeba v Báječných létech pod psa či v Obecné škole nominované na Oscara. Za roli v oscarovém Koljovi od stejného režiséra (Jana Svěráka) obdržela svého prvního a jediného Českého lva. V obou snímcích se navíc potkala se svým častým filmovým partnerem – Zdeňkem Svěrákem.

Hvězda diváckého srdce

Právě v devadesátých letech, kdy velmi pečlivě zvažovala nabídky na natáčení, si zahrála několik velkých životních rolí, ve kterých uplatnila i ironii a skeptický humor. „Měla opravdu výjimečný komediální talent, měla něhu, vtip, sebeironii, nepřehrávala, vyhýbala se patosu a dokázala být velmi autentická. Hodila se do Vorlíčkových filmů i do poetiky Jiřího Menzela a později velké role vytvořila i ve filmech Jana a Zdeňka Svěrákových,“ domnívá se hlavní dramaturg Filmového centra ČT Jaroslav Sedláček.

Její popularitu jen potvrzovalo účinkování v seriálech, jako byl Cirkus Humberto, Náhrdelník nebo Gympl s (r)učením omezeným. „Je škoda, jak málo rolí vzniklo pro ni. Filmy, kde ona zářila, byly vlastně filmy o mužích,“ podotýká scenáristka Tereza Brdečková.

Zmíněný Svěrák byl také tím, kdo jí v roce 2008 oznamoval vítězství v divácké anketě Hvězda mého srdce. Diváci volili nejpopulárnějšího herce (tím se stal Vladimír Menšík) a herečku u příležitosti stodesátého výročí českého filmu. „Myslím, že diváci ti dneska poslali vzkaz, který já bych dešifroval takhle: Když někdo svým uměním léta někoho potěšuje, dojímá a rozesmává, pak není síly, která by nám ho zošklivila,“ ocenil svou kolegyni. 

S Josefem Abrhámem

Několikrát se na place potkala se svým manželem Josefem Abrhámem. Jeli spolu třeba na Svatební cestu do Jiljí, dohromady je svedl i životopisný snímek o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze, komedie Vrchní, prchni! nebo filmová adaptace Havlovy Žebrácké opery.

Poslední filmovou příležitostí byl pro Libuši Šafránkovou rodinný příběh z období socialismu Jak jsme hráli čáru. Předtím ještě přijala nabídku Jiřího Menzela zahrát si v jeho komedii Donšajni.