Schäuble: Znovuustavení Berlína hlavním městem Německa bylo správné proevropské rozhodnutí

Německo je sice sjednocené už od roku 1990, ale velké symbolické stěhování Spolkového sněmu z Bonnu do Berlína se odehrálo až o několik let později – před dvaceti lety. Němečtí poslanci od té doby zasedají v budově berlínského Reichstagu. Přímo kolem historické budovy vedla po dlouhá desetiletí zeď rozdělující město na východní a západní část.

U přesunu Spolkového sněmu do Berlína byl tehdy i Wolfgang Schäuble, který je v současnosti jeho předsedou. 

Dokázal jste si před třiceti lety – v době pádu Berlínské zdi – vůbec představit, že jednoho dne budeme sedět tady, v historické budově Říšského sněmu?

Ne dokud nepadla zeď. Poté už to bylo logické. Budova nebyla v tu chvíli ruina, už v dobách rozdělení Německa se v ní občas scházely akční výbory a stranické frakce. Jen nesměla být využívána podle poválečných smluv jako jediné sídlo parlamentu.

Velmi dobře si vzpomínám, že když jsme tu zasedali, hned naproti byla zeď a všechno, co dělilo Německo, Evropu a Berlín. Věděli jsme, že jsme trvale sledováni, že nás odposlouchávají. Když padla zeď, bylo mi osobně brzy jasné, že věci budou mít rychlý spád. Ostatně už předtím bylo zřejmé, že se něco mění – v Polsku, v Československu, v Maďarsku, v celé východní Evropě.

I v tehdejším východním Německu tento proud od roku 1988 sílil. Že to půjde rychle, s tím jsem tehdy počítal. A že se Berlín stane znovu hlavním městem sjednoceného Německa, to jsem považoval za zcela přirozené. Myslel jsem si, že o tom nebudeme muset vůbec diskutovat.

Ale to jste museli. A vy osobně jste se velmi zasazoval o to, aby byl Berlín znovu hlavním městem.

Ano, říká se, že v debatě v parlamentu hrála moje řeč jistou roli. Mohlo to tak být.

Je považována dokonce za zlomový bod tohoto procesu. Dá se říct, že kdyby nebylo Schäubleho, nebyl by Berlín hlavním městem?

Takhle bych to neřekl, ale bylo to velmi těsné rozhodnutí. Berlín ze mne udělal čestného občana, na což jsem pyšný. A to díky tomuto projevu, který podle nich sehrál jistou úlohu.

Jaké byly argumenty protivníků, jaké obavy byly spojené s přesunem hlavního města do Berlína?

Je to zvláštní, ale podle mě to byl odpor ke změnám obecně. Tedy problém, který hodně zatěžuje i naši dnešní demokracii. Když se nám vede dobře – a bývalému západnímu Německu se velmi dařilo – nechce se nám nic moc měnit. To byl hlavní důvod pro mě velmi překvapivého odporu. Ale z dnešního hlediska už si nedovedeme představit, že bychom se rozhodli jinak. A je to tak dobře. 

Tehdy ovšem byl proti i například bývalý český velvyslanec Jiří Gruša. Vnímal jste obavy států střední a východní Evropy?

Ano a také jsem je chápal. Po tom, co museli naši sousedé protrpět pod nadvládou nacistů, pro to mám plné pochopení. Ale podívejte, na druhé straně tu byl jiný silný argument, Evropa znamená víc než jen západní Evropu.

Kdybychom zůstali v Bonnu, byl by to signál, že se Německo chápe jako část západní Evropy, tady v Berlíně je zřejmé, že vnímáme Evropu šířeji, Berlín je blíž Praze než Mnichovu, o Paříži ani nemluvě. Z tohoto hlediska to bylo správné proevropské rozhodnutí. A je také třeba mít na paměti, že Berlín se sice stal symbolem nacistického barbarství, ale samotní Berlíňané za to mohli poměrně málo. Na rozdíl od jiných měst tu nikdy většinově nevolili nacisty. Dokud tedy volit mohli.

Schäuble: Berlín odráží Evropu budoucnosti

Mluvil jste tehdy o těchto obavách zemí, nejen těch ze střední, ale také ze západní Evropy?

Ano, hrálo to roli při vyjednávání. Kancléř Helmut Kohl za to velmi bojoval. Víte, tehdy nejen Velká Británie v čele s Margaret Thatcherovou, ale také další naši přátelé, jako francouzský prezident François Mitterrand, Itálie, Nizozemsko, všichni se zcela pochopitelně ptali: „Když teď bude Německo opět veliké, začne to celé znovu?“

Ze západní Evropy nás při sjednocení velmi podporoval španělský ministerský předseda Felipe Gonzales. Ale naši sousedé na východě? Nikdy jsme neměli pocit, že by Československo nebo Polsko bylo proti znovusjednocení Německa, naopak, podporovali nás.

Potvrdilo se to, co jsme vždy říkali. Německo může být jednotné, jen když bude jednotná Evropa. Proto jsem i po sjednocení Německa vždycky požadoval, aby svou jednotu dál hledala i Evropa, aby státy, které chtěly do Evropské unie, do ní také mohly vstupovat. Trvalo to dlouho, bylo to složité, ale bylo to správné a nutné. Patříme k sobě. To Berlín symbolizuje daleko lépe než Bonn – ten odráží poválečnou Evropu. Berlín odráží Evropu budoucnosti.

Co se přesunem do Berlína změnilo ve vašem osobním životě?

V Bonnu jsme žili na odříznutém ostrově a politika se dělala i jinde. Ale v Berlíně jsme uprostřed života, uprostřed Evropy, uprostřed moderního světa se všemi jeho fascinujícími i lehce děsivými stránkami. Ale takový je život.

Ještě před stěhováním ale byla budova Reichstagu zahalena. Dnes je tato akce většinou chápána jako podařené umělecké dílo. Vy jste byl ale proti…

Ano, byl jsem proti a byla to chyba. Velmi to přispělo k tomu, že Němci Reichstag opět přijali jako sídlo parlamentu. Nadšení během toho týdne, kdy byla budova zahalená, bylo úžasné. Byly tu miliony návštěvníků, bylo to fascinující.

Co si myslíte o názoru, že nedostatek jednoty v Evropě se má finančně trestat? Tedy že zejména středoevropské státy by měly dostávat méně prostředků z evropských fondů, pokud porušují společné evropské hodnoty nebo nejsou solidární, třeba v uprchlické otázce?

Máme společná pravidla, musíme respektovat základní principy Evropy. Tedy vládu práva, nezávislost justice a také nezávislost médií, protože právě ve světě moderní komunikace má klíčovou důležitost, abychom chránili nezávislá média, jinak se rozplyneme v oddělených světech sociálních sítí. Vzájemná komunikace se rozplyne. O těchto pravidlech nelze vyjednávat, jsou zásadní, je to základ Evropy.

A zároveň potřebuje Evropa solidaritu a solidarita není nikdy jednosměrná, ale měli bychom jednat se vzájemným respektem. Když spolu mluvíme my západoevropané, Francouzi, Italové, Němci, my, kteří jsme byli na začátku evropské integrace, nikdy nesmíme zapomínat, že Evropa už není jen západní Evropa. Naši partneři ve východní Evropě jsou právě tak důležití a jejich názory se musí brát vážně, i když se liší od našich. Chtějí svobodu, demokracii a vládu práva stejně jako my. A většinou za ni zaplatili větší cenu než my. 

Redakčně kráceno a upraveno. Celý rozhovor k dispozici ve videu.