Příběh Roberta Oppenheimera, který dal světu technologii schopnou ničit, ale také zahřát, je podobný antické tragédii. Kromě mytologického titána Promethea připomínal také postavu z moderního sitcomu Sheldona Coopera.
S vývojem prvních atomových zbraní je neodmyslitelně spojeno jméno Roberta Oppenheimera. Pro geniálního teoretického fyzika šlo ale jenom o zlomek života: vývojem „zbraně všech zbraní“ totiž strávil pouhé tři roky svého barvitého života. Jeho kariéra připomínala antickou tragédii.
Oppenheimer byl od malička velmi zvláštní dítě, zcela jednoznačně geniální, uvedl pro Českou televizi historik z národní laboratoře v Los Alamos Allan B. Carr. Už když mu bylo devět, vyzýval své vrstevníky, aby mu latinsky pokládali otázky, na něž odpovídal řecky.
Teorie jaderného třesku
„To se jeho vrstevníkům nemuselo úplně líbit. Když se nad tím zamyslíte, s kým se podobné dítě asi tak kamarádí? Ve stejném věku, nebo možná mohl být o rok nebo dva starší, přednášel pro mineralogickou společnost v New Yorku,“ líčí historik.
Oppenheimer podle něj neměl běžnou výchovu, měl kolem sebe jiné lidi, kteří byli podobní jako on. „Myslím si, že jak rostl a vyvíjel se jako člověk, bylo pro něj obtížné – a v některých případech mu to bylo až trapné – navazovat vztahy s ostatními. Je to něco, s čím se potýkal opravdu dlouho. Nejsem psycholog a nepředstírám, že jím jsem, ale když uvažujeme o Oppenheimerově životě, o jeho přínosu, o jeho rozhodnutích, myslím, že je zajímavé vzít v úvahu, že měl opravdu velmi neobvyklé dětství. V jistém smyslu kvůli své genialitě,“ líčí vědec.
Oppenheimer byl zřejmě důležitou inspirací pro postavu podivínského fyzika Sheldona Coopera v seriálu Teorie velkého třesku. Autoři to sice nikdy explicitně nepřiznali, ale seriál vznikl jen dva roky poté, co vyšla slavná kniha „American Prometheus“ o Oppenheimerovi. Ta génia popisuje nejen jako novodobého zloděje božského plamene a dárce této přelomové technologie lidstvu, ale také jako ostýchavého muže, který si nedokázal příliš budovat normální mezilidské vztahy.
Těch podobností jsou desítky: oba jsou teoretičtí fyzici, oba získali doktorát kolem dvacítky, oba studovali na CalTechu a oba byli společensky zcela nesnesitelní.
Charakterové vlastnosti mladého Oppenheimera byly opravdu velmi „sheldonovské“. „Neměl jako kluk příliš přátel, což se může stát, není to něco úplně výjimečného. Ale jak začal chodit do školy a pak v dalších fázích svého vzdělávání, byl společensky neohrabaný, byl podivínský a myslím si, že byl samotář,“ líčí ho americký historik. „Dělalo mu problémy komunikovat s ostatními. Například pro něj bylo těžké mluvit s mladými ženami, s dívkami. Takže kvůli téhle své neohrabanosti byl trochu jiný než ostatní. A dostal se z toho až někdy po třicátých narozeninách,“ vypráví Carr.
A podobně jako seriálový Cooper si prošel svým vývojem, tak i Oppenheimer se začal po své třicítce měnit: „Už nebyl tím společensky neohrabaným podivínem, stal se z něj naopak velmi charismatický muž. Vypracoval se v řečníka, byl i trochu teatrální a opravdu dokázal přitáhnout lidi,“ popisuje Carr, podle něhož právě tyto vlastnosti Oppenheimerovi pomohly k tomu, aby se stal hlavou amerického výzkumu americké jaderné bomby.
Jak dokázal Oppenheimer řídit největší americký projekt své doby? Jak na něj vzpomínali jeho kolegové a proč po válce upadl v nemilost, si můžete poslechnout v novém díle podcastu Úsvit atomového věku:
