České sklářství výrazně zasáhla koronavirová pandemie. Některé firmy ukončily provoz, jiné se musely přeorientovat na novou klientelu po útlumu zájmu arabského a čínského trhu. V roce 2022 se sklářské pece ještě nestačily naplno rozjet a už jejich majitelé čelili vysokým cenám energií – především plynu. Dnes se už ale čeští skláři se svými výrobky opět vracejí na světové trhy. V sobotu například vyrazili do Benátek na mezinárodní festival sklářského umění Venice Glass Week.
Společnost EVPAS založila rodina Zlatohlávkových na konci 80. let. Specializují se na zdobení skla klasickými technikami. „Nejdřív jsme otevřeli obchod v Doksech, kde jsme ryli a prodávali jsme rovnou v obchodě,“ vzpomíná jednatel firmy Pavel Zlatohlávek. Zájem o výrobky byl podle něj velký. V 90. letech se následně zaměřili na dekorování vysokým smaltem a export. „To byla dřív česká doména, kdy to nikdo na světě neuměl udělat,“ poznamenal Zlatohlávek.
Podobné výrobky vyváželi hlavně do států na východ od Česka, což trvalo až do covidové pandemie. Těsně před jejím vypuknutím se přestěhovali do nových prostor nedaleko České Lípy, kde bývalou textilku přeměnili na sklady a výrobní haly. Jenže zatímco před pandemií do závodu přicházelo padesát zaměstnanců, teď jich mají sedm.
„Bez zaměstnanců, bez práce, to byla docela těžká doba, kdy jsme to s manželkou samozřejmě chtěli prodat, protože jsme už nevěděli, co dál,“ popsal Zlatohlávek. Tuto myšlenku prodeje ale nepodpořily jejich děti a rozhodly se, že se firmu pokusí zachránit.
Kryštof Zlatohlávek společně se sestrou Terezou zjednodušili design a snížili ceny výrobků. Založili e-shop, fungují na sociálních sítích. „Dřív bylo v domácnostech vždycky české sklo a postupem času to vymizelo. Tak jsme to chtěli vrátit do českých domácností a přemýšleli jsme, jak to udělat,“ řekl Kryštof Zlatohlávek.
Postupně také začínají zdobené české sklo znovu vyvážet do světa. Tentokrát například do italských nebo francouzských hotelů a restaurací.
Křehkost v Benátkách
Právě v Itálii nyní české sklo dokazuje, že nakročeno do světa stále má. Na mezinárodní přehlídce toho nejlepšího ze světového sklářství Venice Glass Week se představuje hned pětice tuzemských umělců. Leitmotivem výstavy je křehkost. Výstava Čechů v Benátkách ukazuje rozmanité přístupy. Například Dana Zámečníková vytváří obrazy ze skla, které se tvarují vlastní vahou.
Češi se na benátském festivalu poprvé představili předloni – a zaujali. Jejich expozice zvítězila jako nejlepší prezentovaný projekt. „Velmi rád říkám, že v Čechách se nevyrábí sklo na hranici technologie, ale za ní. Myslím, že máme být na co hrdí, ale aby se o tom svět dozvěděl, tak musíme být stále aktivní,“ řekl propagátor uměleckého skla ze společnosti Art Lines Ondřej Škarka.
Před dvěma lety výstavu pojmenovali symbolicky – Czech Glass Quo vadis, tedy Kam kráčíš, české sklo? „Věřím, že hubená léta českého skla, kdy muselo bojovat o holou existenci, už jsou za námi, ale vyhráno ještě není. Přece jen před revolucí to byl velký vývozní artikl a byla velká podpora státu,“ poznamenal Škarka.
První krizí v novodobém Česku si skláři prošli v 90. letech – po privatizaci. Řada tradičních skláren zanikla, malé dílničky teprve rostly. Před dvaceti lety pak české sklářství prošlo další krizí, a to kvůli levnější asijské konkurenci. Tisíce lidí tehdy přišly o práci. O existenci bojovaly i sklářské školy. Rok 2007 ale umění českých sklářů opět katapultoval na světové trhy. O specialisty byla nouze.
To, že se českému sklu zase začíná pomalu dařit, je vidět i z čísel. Zatímco v roce 2020 se do zahraničí vyvezlo zboží za necelých třicet miliard korun, vloni to už bylo o čtyři miliardy více. Největší zájem je přitom o ploché sklo – tedy o stavební materiál, který se nejčastěji používá na okna, na zasklívání budov, ale i k výrobě stolů nebo dveří.
