Architekturu vystudoval a nyní o ní učí, píše i točí. A pro řadu diváků právě on otevírá často bolavé otázky veřejného prostoru v Česku. Architektura má podle něj schopnost ovlivňovat vztahy. „Když vytvoříte nějaký dobře udělaný prostor, o který se navíc staráte, tak se lidi v něm také chovají jinak,“ sdělil Adam Gebrian v Interview ČT24, kde mluvil i o diskutovaných sochách umělce Davida Černého, které mají zdobit pražský obchodní dům Máj, o Vltavské filharmonii nebo vizi pro pražskou magistrálu.
O Černého sochách na obchodním domě Máj se mluví jako o dočasných, ačkoliv zaznívají i hlasy, že na budově zůstanou nastálo. Podle Gebriana jsou právě krátkodobé instalace od toho, aby zkoušely a testovaly nové věci.
Zmiňuje například instalaci v českobudějovickém Domě umění z roku 2016, kdy architekt Jan Šépka zakryl venkovním lešením Samsonovu kašnu na náměstí. „Bylo to na 21 dní a mě tehdy šokovalo, jakou obrovskou vlnu nevole to vzbudilo mezi spoustou lidí, kteří říkali: Nemůžete nám sebrat kašnu,“ uvádí. Nešlo podle něj navíc ani o „sebrání“ kašny.
„On ji vlastně odblokoval z toho veřejného prostoru. Vy jste vstoupili do galerie, prošli jste chodbou a najednou jste se ocitli u kašny sami. Odblokované jste měli okolní domy, auta, ten zvuk byl daleko silnější, takže se to jmenovalo Vnímání. Bylo to zesílení nějaké věci, ne sebrání,“ sděluje architekt.
Máj přišel o světlo
V architektuře se podle něj nesnadno hledá hranice mezi soukromým a veřejným. „V momentě, kdy expozice vstupuje do veřejného prostoru a je viděna spoustou jiných lidí, tak vlastně rozumím tomu, že jiní lidé mají tendenci do toho mluvit a nějakým způsobem tam chránit nějaké památkové hodnoty. Ale to nejsem já, nejsem v žádné pozici člověka, který by to buď schvaloval, nebo spolurozhodoval, a proto jsem vlastně říkal, že na tom mém názoru moc nezáleží,“ přemítá Gebrian.
Do jistý míry rozumí tomu, že je Máj památkově chráněný, neboť ve své době byl dost unikátní, dnes to ale podle něj moc lidí „nedojme“. „Z jedné strany je k tomu přistavěný obchodní dům Quadrio od Jakuba Ciglera. Tam bývala velká prosklená eskalátorová hala Máje, která z jihu dostávala světlo, díky tomu pronikalo hluboko do interiéru a já jsem to miloval. V momentě, kdy jste ten dům dostavěli takhle a o to světlo jste přišli, tak podle mě ztratil jednu ze svých hlavních hodnot,“ míní Gebrian.
Je mu líto, že mnohem menší debata se věnuje například tomu, jak vypadá Národní třída s nepřehlednou křižovatkou, nenatřeným zábradlím či parkováním. Ulice by měla být podle něj výkladní skříní města, ale není.
„Existuje projekt od výborného architekta Ondřeje Císlera, který se jmenuje Hradební korzo a zabývá se propojením ulic Revoluční, Na Příkopě, 28. října, Národní třída. Vlastně říká, že tohle má být krásný reprezentativní prostor, možná do budoucna pěší zóna s tramvajemi. Ale dneska, když byste se jenom podívali na ten stav, tak je to jedna z nejhorších ulic vůbec. A já bych byl radši, kdyby ta debata byla o tomhle, než o tom, že na fasádě obchodního domu dvě patra nad kolemjdoucími visí dvě výrazné instalace výrazného sochaře,“ podotýká Gebrian, který si prý Černého a jeho práce váží.
„On je schopen ty věci vymyslet a realizovat, což je mimochodem zatraceně těžká práce a podle mě si to spousta lidí vůbec neuvědomuje. Myslí si, že to je něco jednoduchého. Ale ono opravdu zorganizovat to a postarat se o to, aby to vzniklo, aby to fungovalo, jednoduché není,“ sděluje.
Gebrian také upozorňuje na podobně intenzivní debatu týkající se Černého plastiky Entropa, která satiricky zobrazila jednotlivé státy Unie. Když pak ale byla vystavena v Centru současného umění DOX, naprostá většina reakcí byla pozitivní.
„Když si lidé zblízka prohlédli, jak je to velká věc, jak je sofistikovaná, jak je udělaná, jak je vyrobená, tak najednou to bylo něco jiného, než se dívat na deseticentimetrový obrázek v novinách. Myslím, že tenhle aspekt nám častokrát trochu chybí, že nemáme moc velký respekt k lidem, kteří dokážou realizovat velké věci ve veřejném prostoru,“ podotýká Gebrian.
„Nikdy na to nezapomenete“
Blízká je mu je například práce Kryštofa Kintery. Zmiňuje památník Z vlastního rozhodnutí – Memento mori, který je věnovaný lidem, kteří si vzali život na Nuselském mostě.
„Je to vlastně standardizovaná lampa veřejného osvětlení, která je lehce upravená, takže nesvítí dolů, ale svítí nahoru na most. Jestli se nepletu, tak náklady byly v řádu desetitisíců nebo nižších statisíců, žádná fascinující částka. Ale Kryštof nasadil obrovské úsilí, aby dosáhl toho, že lampa svítí 24 hodin denně, což vůbec není jednoduchý, protože je napojená na ostatní standardní lampy, které se normálně vypínají, když je světlo,“ popisuje instalaci, již doplnil text básníka Petra Borkovce.
„Každému doporučuji, až tam někdy bude, aby si to přečetl, protože je to přesné, není tam slovo navíc. A když si to přečtete, tak vás zamrazí a už na to nikdy nezapomenete. Mám na tom rád to, že 99 procent lidí to možná neuvidí, přehlédne. (...) Zdá se mi, že takové vstupování do veřejného prostoru, kde je něco vlastně neviditelné, ale v momentě, kdy zjistíte, co to je, tak už to nikdy nezapomenete, je něco, co je mi bližší,“ nastínil Gebrian.
Nejsložitější parcela v Praze
Podle Gebriana by Praze prospělo, kdyby se dotáhla realizace nové Vltavské filharmonie. Podle něj by se ukázalo v očích celého světa, že jsme toho schopni, navíc na snad nejsložitější stavební parcele v metropoli. Má se navíc jednat o objekt s extrémními nároky na kvalitu a provedení.
„Když se na to podíváte, tak zjistíte, že je to dopravně neuvěřitelně zatížená křižovatka, kde se potkávají automobily, metro, tramvaj, pěší, blízko je Vltava. Vzniká tam nová čtvrť, mimoúrovňové křížení a nad tím má vzniknout ještě něco, co je docela náročné na akustiku,“ popisuje.
Z pražské magistrály by se se zase podle architekta Josefa Pleskota mohlo stát něco na způsob vídeňské Ringstrasse, okružní třídy v zóně městských hradeb. Magistrálu lemují důležité budovy včetně Národního muzea či Hlavního nádraží, nevypadá to tam ale dobře. I s velkou dopravní zátěží však prý jde prostředí zkulturnit.
„Myslím si, že v tom zatím selháváme. Že si občas řekneme, že to má funkci takovou, že se tady musí dopravit co největší množství aut z bodu A do bodu B a nic jiného už to umět nemá. Ale takhle města nevznikají. Města většinou mají schopnost, že dokážou všechny věci zároveň, a když to nedokážou, tak to nejsou města, ale jsou to nějaká samostatná sídliště nebo jednotlivé čtvrti, které jako město nefungují,“ říká Gebrian.
Když pečuje ten, kdo nesnáší
Hovoří se i o návrhu nové podoby zmíněného Hlavního nádraží s otevřenou dřevěnou konstrukcí. Podle Gebriana je pro lidi, kteří by ho uměli používat, což my prý nejsme. V nepříznivém počasí opouštíme veřejný prostor.
„Když jsem se díval na tenhle prostor a představil jsem si déšť, vítr a klima, které je tady běžné, k tomu takovou tu pražskou břečku s neuklizeným veřejným prostorem, s prosolenými chodníky, tak jsem si říkal, že to bude typ prostoru, do kterého se nikdo z nás moc nepohrne a navíc ho dostaneme jako náhradu za prostor, který se momentálně nachází v interiéru,“ prohlašuje.
Gebrian k tomu také připojil poznámku architekta Jana Magasanika. „On říká, že tenhle dům, a tím myslí novou halu vlakového nádraží, by potřeboval trochu větší péči, ale od lidí, kteří ho mají rádi. A to je to, co já v Česku častokrát nevídám, že vždycky má nějakou údržbu a starost o něco na starosti někdo, kdo tu věc vlastně nesnáší. A když ji nesnáší, tak ta údržba podle toho vypadá a probíhá. Kdyby to byl někdo, kdo řekne, počkejte, já ten dům mám opravdu rád a vážím si ho, pojďme se o něj starat tak, aby jeho kvality opravdu naplno mohly fungovat, tak si myslím, že by to bylo něco úplně jiného, než jak to tam vypadá dneska,“ je přesvědčený.
Gebrian architekturu popularizuje, sám stavby nerealizuje. „Mně to kdysi vysvětlil jeden kolega v Americe, který říkal, že jakmile ten obor nemá žádné fanoušky, jakmile nemá nikoho, kdo by o něm rád diskutoval, tak vaše práce jako profesionálů, nechci říct, že je zbytečná, ale je velmi limitovaná, když na tom výsledku nikomu nezáleží.“
