„Stráž nás volá, bratři, vztáhněte své paže, pevně obejmeme krásnou svoji zem. Zde jsme vládci. Zhynete jak zemězrádci!“ Jasný vzkaz nacistům na svém X. sletu v Praze manifestovalo více než 30 tisíc sokolů. V červenci 1938, v předvečer mobilizace a mnichovské krize, předvedli skladbu Přísaha republice, kterou ukazovali své odhodlání bránit vlast před nacisty. Pro mnohé to nebyla jen planá přísaha. Ze všech fungujících dobrovolných organizací se právě oni v největším množství zapojili do odboje – a zároveň při něm položili život.
„Po skončení druhé světové války zpracovala Československá obec sokolská seznam padlých, popravených, umučených a zemřelých sokolů a sokolek, který čítá na pět tisíc jmen. Odpovědi ale nebyly úplné a navíc přišly jen od necelých 80 procent sokolských jednot Čech a Moravy. Celkový počet ztrát tak bude nepochybně větší,“ vysvětluje historik z Vojenského historického ústavu a vzdělavatel České obce sokolské Michal Burian.
V těch pěti tisících ale nejsou pouze muži, kteří v roce 1938 byli připraveni bojovat. Velkou část tvoří i ženy, a dokonce děti. Například 14letá Jindřiška Nováková nebo 15letý Miroslav Piskáček. Oba se zapojili do odboje se svojí rodinou a pomáhali výsadku ANTHROPOID uskutečnit útok na Reinharda Heydricha. Právě v tom byl sokolský odboj specifický – účastnily se ho často celé rodiny včetně dětí.
Sokol nebyl jen o pohybu. Polovina jeho členů necvičila
Pro pochopení tohoto přístupu musíme krátce nahlédnout do historie. Sokol vznikl v roce 1862 jako tělocvičná jednota. A přestože společný pohyb byl základem spolku, nebyl jediným cílem, jak o tom svědčí i jedno ze sokolských hesel: „Paže tuž, vlasti služ!“
„V Tyršově pojetí sokolství byla prakticky od počátku pevně ukotvena myšlenka brannosti. Ačkoliv základem činnosti Sokola byla tělesná cvičení, více než polovina dospělého členstva necvičila. Tito muži, a od přelomu 19. a 20. století i ženy, se podíleli na jiných, například kulturních aktivitách Sokola a svým členstvím pak především manifestovali své vlastenectví a odhodlání bojovat a bránit zájmy české národní pospolitosti,“ vysvětluje Burian.
To se ostatně ukázalo už v dobách první světové války, kdy se sokolové aktivně podíleli na vzniku československých legií a následně i na vybudování první československé armády. A po dvaceti letech míru to byli opět sokolové, kteří se na svém sletu v roce 1938 manifestačně hlásili k obraně země.
„Přímí účastníci, ať již z řad cvičenců či diváků, na slet dodnes vzpomínají jako na jeden z nejsilnějších životních zážitků. Slet se stal pro všechny symbolem připravenosti k obraně vlasti. Před sletem neslo 42 tisíc běžců takzvaným rozestavným během (štafetou) sletový oheň do všech sokolských žup a jednot s cílem v deseti místech v pohraničí. Vlastní slet, jehož program zhlédlo téměř dva a půl milionu diváků a jehož průvod trval více než čtyři hodiny, se stal obrovskou demonstrací odhodlání celého národa bránit se nacistické agresi. Na sletu se podílelo téměř 350 tisíc cvičenců a cvičenek. Závěrečným a nejmohutnějším cvičením se stala prostná téměř 30 tisíc mužů, podmalovaná husitským chorálem a uzavřená přísahou republice,“ popisuje Burian. Autorem vlastenecké skladby mužů byl František Pecháček – pozdější výrazný podporovatel parašutistů a člen odboje.
Situace v pohraničí byla v létě 1938 velice vyostřená. Docházelo k větším i menším potyčkám mezi českými a německými obyvateli, vyprovokovaným nacistickými projevy Konrada Henleina i Adolfa Hitlera. A součástí těchto střetů byli přirozeně i sokolové.
„Chození na veřejnosti v sokolském kroji se v této době stalo nejen výrazem vlastenectví, ale v pohraničních oblastech i velké odvahy, neboť se sokolové stávali stále častěji cílem henleinovských bojůvek. Sokolové pomáhali i jednotkám Stráže obrany státu a v září 1938 čelili spolu s dalšími českými i německými demokraticky smýšlejícími spolky a organizacemi přeshraničním útokům sudetoněmeckého Freikorpsu,“ vysvětluje Burian.
Nacisté se sokolů báli už od počátku protektorátu. Po zákazu činnosti proto následovaly vraždy
Mnichovská dohoda a ztráta pohraničí definitivně uzavřela naději na skutečný boj proti nacistům. A nejen sokolové to nesli těžko. Bylo ale potřeba neustrnout ve smutku, protože velká část obyvatel se ze dne na den ocitla formálně na cizím území, kde pro ně nebylo bezpečno.
„Pro obyvatele v odstupovaných oblastech začal doslova boj o život, a pro sokoly, symbolizující vše, co nastupující nacistická moc v pohraničí nenáviděla, to platilo dvojnásob. Sokolské rodiny se připojily k proudu uprchlíků a hledaly svá nová působiště. Dařilo se to především díky podpoře, které se jim dostávalo od jednot ve vnitrozemí. Pomoc ale směřovala ke všemu evakuovanému obyvatelstvu. Ze sokoloven se tak stala evakuační centra, kde mnozí nacházeli první provizorní ubytování,“ popisuje Burian.
Sokolové se tak koncentrovali ve vnitrozemí, přidávali se k novým župám a díky vzájemné pomoci rodin se vytvářela nová pevná pouta, která měla následně zlomit vaz například Reinhardu Heydrichovi.
A nacisté ohrožení ze strany Sokola silně vnímali – zvláště po X. sletu i dalších vyjádřeních a střetech v pohraničí. Jejich obavy byly odůvodněné.
„Od prvních dnů existence Protektorátu Čechy a Morava považovali nacisté české tělovýchovné organizace v čele se Sokolem za nepřátele říše. Oprávněně. Sokolové a sokolky se stali od prvních dnů existence protektorátu členy prakticky všech rodících se organizací domácího odboje. Kromě toho, že se zapojili do různých odbojových skupin, vytvořili i vlastní odbojovou organizaci Obec sokolská v odboji,“ vysvětluje historik.
Právě již existující struktury, osobní pouta a fungující komunikace sokoly odlišovaly od jiných odbojových skupin – nemuseli tvořit nové sítě podporovatelů, už se dobře vzájemně znali a důvěřovali si.
„Jestliže byly ostatní organizace domácího odboje zákroky gestapa, a především podzimním stanným právem v roce 1941, těžce postiženy, sokolský odboj zůstával i přes těžké ztráty funkční. Infiltrovat sokolský odboj bylo pro gestapo mnohem obtížnější než u ostatních odbojových organizací. Ti lidé se vzájemně znali a navíc byli ochotní přinášet oběti za své bratry a sestry. Odboje se skutečně účastnily celé sokolské rodiny,“ vysvětluje Burian.
Nacisté se proto rozhodli sokoly zničit. A začali nejprve „mírnější“ cestou. Státní tajemník Karl Hermann Frank v dubnu 1941 nařídil zakázat činnost Sokola. Přestože se nemohli oficiálně scházet, odbojová práce pro sokoly neskončila. Postup nacistů naopak podnítil ještě větší zapojení lidí do hnutí odporu.
A proto museli Němci nasadit těžší kalibr. Zlomovým okamžikem se stalo dosazení Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora na konci září 1941. Tento oddaný nacista spustil okamžitě vlnu zatýkání skutečných i domnělých odpůrců režimu. A speciálně se zaměřil na sokoly. Tím si ale podepsal rozsudek smrti.
Sokolové se postarali o příbuzné zavražděných. A chystali protiútok
Mezi prvními odbojáři, kteří se dívali do hlavní popravčí čety v pražských Ruzyňských kasárnách, byl hned 28. září 1941 bývalý cvičitel dorostenců Sokola Královské Vinohrady generál Hugo Vojta. Hned dva dny nato nacisté zavraždili náčelníka České obce sokolské Augustina Pechláta a dalšího významného člena Sokola a odbojáře Vladimíra Groha z Brna. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
„Zásah proti sokolům gradoval v noci ze 7. na 8. října 1941, kdy byla zahájena ‚Akce Sokol‘. Byli při ní systematicky zatýkáni členové vedení sokolské obce, žup i funkcionáři sokolských jednot. Celkem bylo postiženo asi 1500 sokolů. Většina z nich byla transportována přes Malou pevnost v Terezíně do koncentračního tábora v Osvětimi,“ popisuje Burian.
Sokolský odboj byl zatýkáním zasažen, ale ne poražen. I v tomto ohledu se projevila neskutečná soudržnost sokolů, kteří se velice rychle a obětavě postarali o manželky a děti zadržených – protože kromě toho, že jejich blízké odvlekli do koncentračního tábora, zůstaly jejich rodiny bez živitele a ze dne na den bez jakéhokoli přijmu.
Této obětavosti si všimli i nacisté, kteří se o ní později dokonce zmínili v závěrečné zprávě gestapa o útoku na Heydricha. „Starší muži, kteří byli členy Sokola již desítky let, obzvláště vyzdvihují, že zatčení jejich vedoucích funkcionářů, z nichž někteří pak zemřeli ve vězení (v koncentračním táboře), bylo pro ně tou nejtvrdší ranou, jaká je mohla postihnout. Cítili se být zavázáni pomáhat příbuzným zatčených, s nimiž je pojily přátelské vztahy, což ale mohli dělat jen ilegálně,“ píše se v německém dokumentu.
Sokoly ale nespojila pouze snaha postarat se o rodiny zadržených, ale také touha po pomstě.
Akce Sokol zlomila Heydrichovi vaz. Sokolům měl k pomstě pomoci „silvestrovský dárek“
Akce Sokol zapůsobila jako katalyzátor odbojové činnosti. Pokud doteď sokolové proti nacistům bojovali, aby ochránili svoji vlast, po říjnu 1941 se k tomu přidala téměř nutnost pomstít zadržené a zavražděné.
„Obec sokolská v odboji i její součást nazvaná po slavné postavě sokolské historie Jindřichu Vaníčkovi Jindra se z represí rozpoutaných po příchodu Heydricha do protektorátu vzpamatovávala stejně obtížně jako ostatní postižené organizace. Část jejích představitelů v čele s Janem Zelenkou ale reagovala vytvořením radikální skupiny Říjen, která dostala jméno právě podle 8. října, kdy Heydrich rozpoutal krvavou ‚Akci Sokol‘. Vznikla tak skupina odhodlaná za cenu jakýchkoliv obětí pomstít smrt svých sokolských bratrů,“ vysvětluje Burian.
Kromě Jana Zelenky-Hajského patřili do skupiny Říjen především starosta Sokola Michle Jaroslav Pechman, náčelník vysočanského Sokola Miroslav Piskáček, místonáčelník sokolské župy Barákovy František Hejl, župní vedoucí dorostu Antonín Oktábec a další.
Skupina spřádala plány na sabotážní a další odbojové akce. Do toho jim jako dar z nebes – doslova – seskočili parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík s jasným úkolem: zabít Reinharda Heydricha. O jeho odstranění rozhodla exilová vláda v Londýně právě po krvavých podzimních represích. Dne 29. prosince 1941 tak nedaleko Nehvizd u Prahy parašutisté seskočili do protektorátu. Téměř okamžitě se jim podařilo napojit na odboj, i ten sokolský. Ten je vnímal jako účinný prostředek svojí budoucí pomsty – mezi sokoly se dokonce parašutistům i vzhledem k datu seskoku přezdívalo „silvestrovský dárek“.
„Po schůzce několika členů skupiny Říjen se sokolští odbojáři rozhodli poskytnout parašutistům veškerou pomoc. Během krátké doby se podařilo vybudovat mimořádně rozsáhlou síť podporovatelů. Sokolové spolu s některými pracovníky bývalé Masarykovy ligy proti tuberkulóze a mnoha dalšími spolupracovníky poskytli parašutistům ilegální byty v Praze a další potřebnou podporu. Patřilo k ní především obstarávání pracovních knížek, potravinových lístků, zdravotních potvrzení vyčleňujících parašutisty z pracovní povinnosti, potravin, financí a v neposlední řadě informací napomáhajících v přípravách k útoku na Heydricha. Nelze totiž zapomínat na skutečnost, že se oba parašutisté pocházející z venkova ocitli v prakticky zcela neznámém prostředí,“ popisuje historik.
Odbojová činnost tedy neměla jen podobu odporu se zbraní v ruce. Parašutisté útok na Heydricha uskutečnili 27. května 1942 – to znamená, že téměř půl roku žili v protektorátu, aniž by je někdo odhalil. Kromě obstarání falešných dokumentů a úkrytů, které museli pravidelně měnit, potřebovali samozřejmě i čisté oblečení nebo teplou stravu. Sokolky se tak nestaly jen pouhými přihlížejícími odbojové činnosti svých manželů, ale aktivními členkami hnutí odporu. Děti zase často přenášely důležité vzkazy – byly rychlé a nenápadné. Parašutistům tak skutečně pomáhaly celé rodiny a jen díky nim se nakonec útok podařilo uskutečnit a Heydricha odstranit. Odplata byla ale velmi tvrdá.
Ani po zatčení nekolaborovali. Sokolové si mohli zachránit život, ale radši zemřeli
Po odhalení úkrytu parašutistů a po zradě Karla Čurdy, kterému také sokolové předtím vydatně pomáhali, začala vlna zatýkání a krutých výslechů. Do úřadovny gestapa v Petschkově paláci v Praze nacisté sváželi celé sokolské rodiny. Spolupracovníci parašutistů pak byli po skončení vyšetřování převezeni z vazby na Pankráci a na Karlově náměstí do policejní věznice pražského Gestapa v terezínské Malé pevnosti.
Přestože výslechy byly pravděpodobně velice tvrdé a týkaly se i žen a dětí, samotní nacisté se divili tomu, nakolik odolní odbojáři byli.
„Zejména v této fázi se ukázala veliká tvrdost Čechů, zapojených do případu. Podle zákonů byl za napomáhání a neoznámení informací úřadům jediným trestem trest smrti. Avšak ani strach před potrestáním nedohnal Čechy k zoufalému jednání. Spíše převažovala tendence – a v některých případech se to i jasně potvrdilo – že spolupracovat s německými úřady Češi odmítali i za situace, kdy dostali příležitost zachránit si život, svobodu a existenci, a raději volili smrt,“ píše se v oficiální zprávě gestapa z vyšetřování.
Velká část zatčených si skutečně zachovala čest a sokolské ideály až do konce. Ten přišel necelý půlrok po útoku na Heydricha.
„Dne 23. října 1942 byla celá skupina ‚parašutistů‘, jak se jí říkalo, odeslána do koncentračního tábora Mauthausen. Po příjezdu do Mauthausenu nikdo z početné skupiny pomocníků parašutistů a jejich příbuzných netušil, že před sebou mají jen několik hodin života. Největší poprava v dějinách tábora byla zahájena 24. října 1942 v půl deváté ráno. V průběhu šesti hodin bylo zavražděno 262 spolupracovníků parašutistů. Šlo především o představitele sokolského odboje, členy Českého červeného kříže, vojáky a příslušníky pravoslavné církve. Další 31členná skupina přišla v Mauthausenu na řadu 26. ledna 1943. Téměř polovinu popravených tvořili členové Sokola,“ popisuje Burian.
Paradoxně díky německé preciznosti víme i po 85 letech přesně, že 14letou Jindřišku Novákovou střelili do týlu v 11 hodin a 12 minut. Ten den zemřela také její matka, otec, dvě sestry i bratr. To byla jen jedna ze statečných sokolských rodin, která ten den zmizela ze světa.
Z téměř tří set zavražděných šlo v polovině případů o ženy
Zatčen byl i František Pecháček, autor sletové skladby Přísaha republice a velmi aktivní podporovatel parašutistů. Podle Buriana se stal jedním z hlavních symbolů odporu sokolů proti nacismu.
„Sokolství určovalo celou jeho životní dráhu od začátků v novopacké sokolovně až po poslední okamžiky strávené mezi sokolskými bratry v koncentračním táboře Mauthausen. Trojnásobný mistr světa ve sportovní gymnastice, účastník olympijských her v Antverpách v roce 1920, zakladatel vojenské tělovýchovy, vedoucí cvičitelských škol v Tyršově domě, autor sletových skladeb i čelný představitel sokolského protinacistického odboje podílející se na přípravách atentátu na Reinharda Heydricha,“ shrnuje jeho život historik.
Zemřel v Mauthausenu 3. února 1944. V paměti přeživších spoluvězňů se dokonce dochovala jeho poslední slova: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“
V souvislosti s pomocí parašutistů bylo v Mauthausenu zavražděno 294 lidí, z toho šlo ve 150 případech o ženy.
Po válce Sokol zažil další rozkvět. Trval ale jen krátce
Zatýkání a vraždění po Heydrichově smrti zasadilo sokolskému odboji téměř smrtelnou ránu. Na jedné straně sice naplnili svoji pomstu, po zbytek války ale organizovaný sokolský odpor kvůli obrovským ztrátám přestal fungovat.
„Po vlně zatýkání se sokolská odbojová síť ocitla v troskách. Následné snahy o její obnovení jako rozvětvené organizované odbojové organizace se již nikdy nepodařilo zrealizovat. I nadále ale působila řada sokolů a sokolek v řadách odboje,“ potvrzuje Burian.
Sokolové tak bojovali v jiných odbojových organizacích, v Obraně národa, Politickém ústředí, Zemském národním výboru nebo v Petičním výboru Věrni zůstaneme. A na jednotlivých barikádách a místech střetů se zapojili i do povstání v květnu 1945. Podle odhadů jich tehdy na sklonku války padlo zhruba šest set.
Po válce byla sokolská organizace značně oslabená. Spontánně ale obnovila svoji činnost a velice rychle získala nové členy – v roce 1947 už jich bylo zase více než milion. S komunistickým převratem se ale vlastenecké a prodemokratické smýšlení opět přestalo hodit a Sokol prakticky znovu přestal existovat, respektive byl včleněn do socialistické tělovýchovy. Znovu tak organizace mohla svobodně a pod svým jménem fungovat až po listopadu 1989.
Také dnešní sokolové nezapomínají na odkaz svých předků. Den hromadného zatýkání – 8. říjen – kdy Heydrich začal decimovat sokolský odboj, a podepsal si tak de facto vlastní rozsudek smrti – slaví jako Památný den sokolstva. A z propagačních materiálů shlíží každý rok fotka Františka Pecháčka.
