Inkluzi v Česku zavedla legislativa v roce 2005. Reálná situace však není jednoduchá ani po dvaceti letech. Systém mnohdy naráží na nedostatečné kapacity, situace se ale liší kraj od kraje. Rodiče mají problém umístit do speciálních škol děti se středně těžkým či těžkým postižením a ty pak končí v běžné základní škole, což je mnohdy nevyhovující. Není to o penězích, tvrdí zástupci odborné veřejnosti s tím, že je potřeba tlačit na zřizovatele.
Ředitel soukromé školy Slunce Jakub Dvořák v debatě v Poslanecké sněmovně na téma inkluze zmínil, že to, co v Česku probíhá, inkluze není. „Je to integrace. Inkluze je skvělý cíl, ke kterému bychom měli směřovat,“ dodal. Podle něj se tento pojem postupem let stal až nadávkou.
Poslankyně Nina Nováková (KDU-ČSL), která kulatý stůl svolala, podotkla, že kolem roku 2016 byl masivní tlak na inkluzi, což bylo vedeno i rétorikou toho, že všechny děti mají právo chodit do běžné školy, což se přeneslo na rodiče.
Nováková zmínila, že jsou případy dětí se zdravotním omezením, které zvládnou běžnou výuku, a s těmi si systém poradí perfektně. „Pokud se jednalo o děti, které mají specifické vzdělávací potřeby, které se týkají určitých poruch chování, tak v těchto případech už některé školy otevřeně říkají, že když je dětí takový a takový počet, tak už je to opravdu těžce zvládnutelné,“ podotkla.
Naplnila se podle ní také obava, že dojde k úbytku míst ve speciálních školách. Vyskytují se přitom stále nové potřeby dětí, které se před patnácti lety neobjevovaly, například týkající se psychické kondice. Rovněž se nepracovalo s tolika dětmi, které mají odlišný mateřský jazyk, jako je tomu po plnohodnotné ruské invazi na Ukrajinu. „Jsou tu nové výzvy, zároveň zmizela místa,“ poukázala.
Velké rozdíly
Podle Dvořáka někde integrace dětí funguje skvěle. „Děti s těžkými postiženími jsou integrované i v běžných školách. A zároveň se setkáváme se situacemi, kdy běžné školy odmítají vzdělávat děti, které mají běžné poruchy učení. Rozdíly jsou obrovské,“ poukázal.
Zmínil, že speciální školy pro děti, které není vhodné umístit do běžné školy, budou stále potřeba. „I speciální třída na běžné škole je stále ještě integrací,“ dodal.
Také Lenka Hečková z organizace SOFA (Society for All) zmínila, že děti s těžšími handicapy musí mít místo ve speciálních školách. „Obrací se na mě týdně několik zoufalých rodičů dětí, které mají velmi těžké postižení, s tím, že nemůžou sehnat žádnou školu a paradoxně skončí v běžné spádové, protože tam v rámci inkluzivního vzdělávání a systému podpůrných opatření mají lepší podmínky než ve speciální škole, která je odmítne a vytlačuje je do individuálního vzdělávání,“ dodala. Zároveň by ale nezavrhovala řešení speciálních tříd v běžných školách, protože skupina dětí se speciálními potřebami je široká.
Zmínila, že se ale situace může také zvrhnout, protože rozhodnutí je v rukou ředitele. Děti s lehčími poruchami učení by podle ní mohly skvěle prospívat v běžných třídách s podpůrnými opatřeními, ale „ne každý ředitel je v této souvislosti osvícený“.
Podotkla, že například její dceři s Downovým syndromem inkluze svědčí. „Odmalička chodí do běžné inkluzivní školy s podpůrnými opatřeními a velmi dobře prospívá, velmi ji to táhne nahoru,“ poukázala a dodala, že by byla nerada, kdyby debata sklouzla k tomu, že inkluze je špatně pro všechny.
„Inkluze pro ty, v jejichž zájmu je“
„Inkluze je správná cesta a měla by být první volbou pro ty děti, kde je v jejich zájmu,“ dodala Hečková s tím, že legislativa je z čistě právního hlediska dobře nastavená.
Podle učitelky Jany Buchtové je umisťování dětí se středně těžkým až těžkým postižením do běžných tříd, protože pro ně ve speciálních třídách není místo, problematické. „Já jako učitelka angličtiny na běžné základní škole a matka nemluvícího autistického chlapce můžu říct, že mně je těch dětí velmi líto. Narušuje to výuku a ničí celý školský systém,“ poukázala.
Buchtová podotkla, že v její škole mají integrované děti s lehkými vadami. „Můj syn je ale ve čtvrtém stupni podpory a opravdu tam nepatří. Bude nešťastný on, třída i učitelé,“ dodala s tím, že dané děti často potřebují mít svůj klid. „Pokud nebudou tyhle děti saturovány, tak se celý systém rozpadne,“ zmínila.
Nedostatek míst ve speciálních školách
Jedním z největších problémů je nyní právě nedostatek míst ve speciálních školách pro děti se středně těžkým až těžkým mentálním postižením.
Problém se týká zejména Prahy a Středočeského kraje. Ředitel speciální školy Diakonie Praha Milan Černý řekl, že jak školy, tak i rodiče jsou obětí systému. „Míst je opravdu málo a zdá se, že poslední tři čtyři roky se to zhoršuje,“ dodal s tím, že ještě další tři roky budou podle něj krizové. „Už loni byly děti, které nebyly umístěny, anebo jsou v běžných školách, a nechodí tam, protože ty školy nevědí, co s nimi,“ podotkl.
Podle aktuálních údajů se letos do základní školy v Praze nedostaly desítky dětí se středně těžkým či těžkým postižením. Jsou tak nuceny k odkladu povinné školní docházky nebo k individuálnímu domácímu vzdělávání. Veřejné školství jim totiž v metropoli nenabízí dostatek odpovídajících míst, přestože zákon vyžaduje, aby základní vzdělávání absolvovaly.
Jednou z rychlých variant řešení je podle poslankyně Novákové to, že by se na běžných základních školách zřídila speciální třída. „To jsou věci, které by možná šly udělat rychle. Máme tlak na krátkodobé řešení, ale zároveň musíme říkat, že je potřeba řešení střednědobé, protože nevíme, jaké budou výzvy třeba za šest sedm let,“ zmínila. Speciální třídy při běžných základních školách v Česku již existují, ale není jich dostatek.
Daniela Jeníčková z Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených dětí a Speciálně pedagogického centra (SPC) Štíbrova zmínila, že současná situace je vyhrocená. „My jako SPC jsme za celou Prahu už na podzim dávali zprávu, že máme hodně dětí, které potřebují do první třídy, protože jsou po odkladu. Dávali jsme to na vědomí pražskému magistrátu. (...) Očividně to nikdo nevyslyšel, protože už tehdy byl převis mnoha dětí, které se nedostanou do školy,“ zmínila.
Mluvčí pražského magistrátu Matěj Ludvík namítá, že se hlavní město zajištěním vzdělávání dětí se speciálními potřebami intenzivně zabývá. „Situace je v současné době ale komplikovaná,“ připustil. „Je důležité také zmínit, že u speciálních škol neexistuje spádovost, proto asi pětadvacet procent uchazečů a posléze žáků jsou Středočeši a poslední dva roky také stoupá počet žadatelů z ciziny,“ dodal s tím, že magistrát řešení neustále hledá, což nelze vyřešit v krátkém časovém horizontu. Kapacity speciálních základních škol se podle něj navyšovaly v posledních letech podle prostorových možností současných školských budov.
Poukázal také na to, že v současné době se staví nové budovy u Základní školy pro žáky se specifickými poruchami chování na Zlíchově a nové budovy v areálu Střední školy a Mateřské školy Aloyse Klara. V přípravné fázi jsou i další projekty na přístavby, což by podle něj mohlo v příštích letech situaci zlepšit. Zmínil také, že Praha navyšování kapacit podporuje i formou poskytování finančních prostředků na rekonstrukce a přístavby budov.
„Trvale hledáme a nacházíme jakoukoli možnost navýšení počtu žáků v rámci vnitřních rezerv. Jedná se mnohdy o jednotky míst, ale v tomto segmentu vzdělávání to má velkou váhu. Přetrvávajícím problémem však zůstává zajištění speciálních pedagogů a asistentů pedagoga,“ poukázal.
Městští zastupitelé Prahy také v červnu schválili usnesení, které ukládá radě města navýšit kapacity speciálních škol pro děti se středně těžkým až těžkým mentálním postižením. Podle usnesení má rada města také pravidelně komunikovat s dotčenými skupinami a připravit plán konkrétních kroků včetně termínů rozšiřování kapacit. Zastupitelé zároveň chtějí, aby město začalo hledat dlouhodobé řešení problému společně se Středočeským krajem a ministerstvem školství.
Ústí jako příklad dobré praxe, věří ředitelka
Ředitelka ze Speciální základní školy a Praktické školy v Ústí nad Labem Martina Brhelová zmínila, že v Ústeckém kraji je situace odlišná. Funguje tam největší speciální škola v republice. „Máme čtyřicet tříd pro děti s handicapy napříč vzdělávacími programy, specializovanými především na děti s autismem a psychiatrickými diagnózami,“ uvedla s tím, že mají i celoroční provoz. Na tuto cestu se podle ní vydali v roce 2008 transformací, která podle ní nebyla jednoduchá, ale možná by mohla být příkladem dobré praxe.
Problém v Praze u speciálních škol bude podle ní zřejmě obdobný jako na středních školách – tedy velké množství dětí a také nepříliš velký tlak radnic na to, aby došlo k transformaci bývalých zvláštních škol. Důležitým bodem je podle ní rovněž to, že Česko stále ještě funguje na principu jednodruhových tříd, tedy že se podle legislativy ve speciálních třídách musí vzdělávat žáci s jedním typem postižení. Do budoucna by tak měl stát umožnit větší pružnost a vytvořit prostor ke zřizování speciálních tříd v současných základních školách.
„Pokud pracuji s predikcí, že populace bude klesat, tak představa, že za tři roky postavíme několik speciálních škol v každém kraji, je zcestná,“ míní a dodává, že se naopak bude uvolňovat kapacita v základních školách. „A pokud zákon dovolí a tlak rodičů bude velký, tak speciální třídy můžou vznikat v těch lokalitách, aby rodiče nedojížděli,“ podotkla.
„Není to o penězích, je to o vůli“
S tím souhlasila ředitelka Základní a mateřské školy Jaroslava Seiferta na pražském Žižkově Marie Suchá. Podle ní je rychlým řešením zvýšit tlak na zřizovatele, kteří by mohli v běžných školách najít jednu místnost pro děti se speciálními potřebami a vybavit ji.
„Není to o penězích, je to o vůli. Chápu, že je problém sehnat speciální pedagogy, je jich nedostatek,“ řekla s tím, že v její škole již léta fungují dvě speciální třídy pro první stupeň, ale je jediná v Praze 3. Zmínila, že k nim dojíždějí i děti z delších vzdáleností a maminky jsou podle ní často zoufalé. „Situace se zhoršuje i tím stylem, že přibývá dětí ať už s kombinovanými poruchami, nebo mají jiné diagnózy,“ poukázala.
Buchtová dodala, že jedinou radu, kterou jako matka autistického syna dostávala, je tlačit na zřizovatele a domáhat se svých práv prostřednictvím právníků.
I Hečková zmínila, že důležitý je tlak na zřizovatele. „Znamená to ale hodně práce a je velkou škodou, že není systémové řešení. Je to ponecháno na rodičích, kteří sami mají dost starostí a musí usilovat o to, aby jejich děti měly nárok na školní docházku, která je pro všechny ze zákona,“ dodala.
Poslankyně a předsedkyně podvýboru pro regionální školství Renata Zajíčková (ODS) připomněla nedávno schválenou novelu školského zákona, která zajišťuje mimo jiné slučování škol. „To je příležitost, jak si pohlídat, aby se v rámci území vytvořila škola, která bude koncentrovat a shromažďovat děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Je to záležitost zřizovatelů,“ podotkla.
Novela také zavádí řadu podpůrných opatření pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, jako jsou školní psychologové, speciální pedagogové a asistenti pedagoga. To má umožnit kvalitnější vzdělávání i pro děti s různými typy problémů.
I ředitel Dvořák zmínil, že je nutné vyvíjet tlak na komunální politiky. Zároveň je podle něj potřeba, aby existovaly varianty pro všechny možné situace. „Díváme se na Západ, kde se chceme inspirovat – Irsko, severské země, tam speciální třídy při běžných školách jsou,“ poukázal. I tam se ale potýkají s problémy. „Chybí jim odborníci, jak speciální pedagogové, tak proškolení asistenti,“ poukázal.
Marcela Žížalová Jarolímová z Národního ústavu pro autismus Nautis, který se zabývá diagnostikou a zařazováním dětí do běžných i speciálních škol, zmínila, že je nereálné zřizovat v jedné oblasti speciální třídu. V případě Prahy to podle ní může znamenat, že rodiče budou muset jezdit například ze Suchdola do školy na Prahu 9. „Řešení vidíme v navýšení kapacity v každé speciální škole třeba o jednoho žáka, který v současné době není umístěný, čímž by se to pokrylo, protože speciálních škol je po Praze více,“ poukázala a dodala, že jde o nejrychlejší řešení.
Kristýna Olšáková z resortu školství zmínila, že problém s nedostatečnými kapacitami ve speciálních třídách či školách vnímají. „My sami z ministerstva zřizujeme dvě školy v Praze, speciální, které máme úplně naplněné. Z našeho pohledu nic nebrání navyšování kapacit ani tomu, aby se zřizovaly nové speciální školy či třídy při běžných školách,“ dodala.
Podle ní je skvělý nápad vytvoření speciálních tříd ve spádové škole. Zmínila, že se resort rovněž snaží řešit nedostatek speciálních pedagogů.
Dvořák se zároveň zastal úřadů. V konkrétních požadavcích prý vycházejí vstříc. „To, co my potřebujeme i od zákonodárců, je, aby se tomu nastavil rámec,“ poukázal.
