Jak vznikala unikátní série spotů ZLO|ČINY heydrichiády: Tvůrci dbali i na nejmenší detaily

Čtyři měsíce příprav, plánování a studia historických faktů. I to obnášelo natáčení patnácti spotů ČT, které zaznamenávají nejen útok na Reinharda Heydricha před 80 lety, ale také následné události. Zabití jednoho z nejvýše postavených mužů hitlerovského režimu tehdy spustilo obří pátrací akci a krvavá pomsta nacistů si vyžádala životy mnoha set civilistů.

„Řekli jsme si, že vtáhneme lidi do děje tím, že je postavíme do role protagonistů,“ vysvětluje unikátní formu zpracování série autorka projektu Eva Kolovrátková.

Autoři zvolili perspektivu POV (z anglického point of view), čili z pohledu první osoby. Zároveň při rekonstrukcích používali dobové rekvizity a natáčeli na místech, kde se konkrétní události skutečně odehrály.

„K rekonstrukci jsme přidali i ten moment, kdy se rozhlížíme v dnešním světě. Vidíte tak bombu, kterou držel Jan Kubiš, a zároveň i to, kde zrovna stál, co mohl vidět a jak to vypadá dneska,“ líčí Kolovrátková.

„Mimo klasická místa jako chrám v Resslově ulici nebo Lidice či Ležáky jsme ukázali i místa z ‚každodenní historie', jako byt Moravcových, kino na Žižkově, nemocnici Bulovka, kde Heydrich zemřel. Ukázalo se, jak je historie všude kolem nás, ale ne každý ji zná,“ dodává ke ztvárnění klíčových momentů Jakub Dolejš, který na projektu spolupracoval.

Věrohodně a bez spekulací

Autorům také záleželo na tom, aby každý spot co nejvěrněji odpovídal historii - fakta tak ověřovali nejen v odborné literatuře, ale i při konzultacích s historiky.

„Naši dva odborníci nehráli jen roli odborného dohledu, ale zároveň i zdrojů. Jaroslav Čvančara je člověk, který sehnal po potomcích aktérů a pamětnících neuvěřitelné množství fotek a materiálů, které zcela převrátily pohled na události heydrichiády,“ říká spoluautor projektu Jiří Endler, který odpovídal za historickou přesnost klipů.

„Historik Eduard Stehlík nám zase z pozice bývalého pracovníka Vojenského historického ústavu a dnes ředitele Památníku Lidice poskytnul zdroje, které by nám nikdo jiný neposkytl,“ dodává Endler.

V případě některých událostí přitom ani dnes nepanuje shoda na tom, jak se skutečně odehrály. Autoři v takových momentech odmítali spekulovat. To se týká třeba otázky, kdo nasměroval gestapo k úkrytu parašutistů v chrámu v Resslově ulici. Tvůrci se v tomto případě raději neuchýlili k většinové interpretaci, aby někomu neuškodili.

Co největší autentičnosti chtěli autoři docílit i tím, že herci měli na sobě při každém natáčení dobové kostýmy. A to přesto, že ve většině klipů je diváci neuvidí. „Nikdy jsme nevěděli, jestli se nepodíváme z pohledu první osoby kamerou dolů. Proto jsme museli lidi kompletně včetně klobouků obléct,“ vysvětluje Kolovrátková.

Autoři dbali i na ty nejmenší detaily, jako výška a postava protagonistů. „Řešili jsme i chlupy na rukách. S tmavými chlupy jde hrát Kubiše, ale ne Gabčíka. A když hrajete Gabčíka, tak zase nemůžete mít dva metry,“ přibližuje proces Kolovrátková. Podle ní nakonec menšího z parašutistů ochotně ztvárnil kameraman České televize.

Všechny příběhy za to stojí

Každý z patnácti klipů má tři čtvrtě minuty. Autoři proto stáli i před další nelehkou volbou, a to které z mnoha set unikátních příběhů hrdinství českých vlastenců ztvárnit.

Jedním z příběhů, který nakonec tvůrci po těžkém rozhodování museli vynechat, byl osud čtrnáctileté Jindřišky Novákové. Ta za to, že vyzvedla Kubišovo kolo, zaplatila životem. Jako nejmladší aktérku atentátu ji zavraždili v táboře Mauthausen.

„Byl by to nesmírně silný příběh, ale těch dílčích příběhů tří set vlastenců, kteří zaplatili životem, je mnoho. A všechny by za to stály,“ vysvětluje spoluautor Jiří Endler.

„Další velká volba bylo, když jsme zvažovali Čvančarovu teorii – podpořenou důkazy – že Lidice vypálili také kvůli uměle nastraženým vysílačkám. Uvažovali jsme, jestli tam dát tuto zásadní možnou příčinu, nebo se zaměřit na lidické děti,“ přibližuje Kolovrátková dilema autorů.

„Ačkoliv i ta provokace, ke které se propůjčil parašutista Viliam Gerik, by tam jistě patřila, měli jsme na Lidice prostor jen trojice spotů. A byla to skutečně Sofiina volba,“ dodává Endler.