Byl leden 1990. Byla zima a byla nová doba. Měl-li národ hrdinu, byl jím Václav Havel, na kterého se lidé obraceli občas i s velmi kuriózními dopisy. Avšak ani on nemohl šmahem vyřešit potíže, kterým porevoluční Československo bezprostředně čelilo. Některé byly nové, jiné sice staré, ale teprve teď vyšly najevo.
Když Václav Havel hovořil o tom, že tato země nevzkvétá, byl prezidentem teprve čtvrtým dnem. Prezidentské cesty ho teprve čekaly, ale mohl se na nich přesvědčit, že se nemýlil.
Když v průběhu ledna navštívil slévárnu ČKD, kroutil hlavou – prostředí mu připomínalo věznici. O mnoho lépe se necítil ani v podnikovém učilišti. „Tato republika je zanedbaná celkově,“ nechal se potom slyšet v rozhovoru s jeho ředitelkou.
75 nemocných a jedna vana
Možná ještě hůře než ve vězení ale bylo na místech, o jejichž existenci před revolucí málokdo tušil – kam režim „uklízel“ lidi, kteří se mu nehodili. Ne disidenty, ale lidi nemocné, staré či obojí.
Až v lednu 1990 se veřejnost začala dozvídat o tom, jak to funguje v léčebnách dlouhodobě nemocných. Ve zdevastované budově zámku v Úsobí na Vysočině bylo zavřeno 75 lidí, většinou nepohyblivých. Podle dobové reportáže ČST jim sloužily dvě záchodové mísy a jedna vana. A když se lidé začali zajímat o podmínky pacientů v léčebně, vyšlo najevo, že některé z nich neumyl personál pět nebo šest let.
Porevoluční Československo žilo i politicky. Nešlo jen o dopisy prezidentovi, kterých přicházel na Hrad i do jeho bytu na Engelsově nábřeží (k přejmenování došlo až později) nespočet. Nejčastěji šlo o žádosti o pomoc – třeba i s opravením vodovodní trubky.
Vláda se potom připravovala na možné pokusy zvrátit vývoj předcházejících měsíců. Ačkoli se federální ministr vnitra Richard Sacher (ČSL) nechtěl vyjádřit k dotazům, zda nemá obavy z diverzí, dal své pocity jasně najevo, když v lednu zrušil platnost všech zbrojních průkazů a nařídil odevzdat zbraně všem jejich držitelům včetně příslušníků zrušených útvarů StB.
„Pozůstalé“ socialistické organizace potom řešily otázku, co se sebou. V mnoha případech bylo prvním krokem přejmenování, potom se již vývoj různil. Třeba ze Socialistického svazu mládeže se v lednu 1990 stal Svaz mladých.
Vznikaly ale i docela nové organizace, třeba Romská občanská iniciativa. „Jde nám o to, aby v jedné zemi mohl člověk vedle člověka žít lidsky,“ řekl její zakládající člen Emil Ščuka.
