Měli kapsy plné dolarů a marek. Bojovali jsme proti komunismu, tvrdí veksláci z Václaváku

„Měl jsem livrejové pásky na rukávech a zametal před hotelem. Václavák byl plný lidí. Co kdyby mě tu někdo poznal? To by asi bylo smíchu,“ vzpomíná Vít Chaloupka. „Ale šlo to všechno stranou. To jsem přetrpěl. Měl jsem úplně narvané kapsy valutami, a tak jsem si říkal, jen ať se smějí. Hlupáci.“

Bývalý reprezentant v kulturistice byl v 80. letech portýrem Hotelu Evropa na Václavském náměstí v Praze. Začínal tam úklidem na toaletách, postupně se však dostal až na recepci. To bylo jeho pracoviště – plné cizinců ze Západu a také agentů Státní bezpečnosti.

Vít Chaloupka byl mezi nimi velmi čilý. Estébákům podepsal spolupráci, turistům z ciziny měnil peníze a současně na ně podával hlášení.

Veksláci z ulice, skupky a banky

Jak vlastně vekslácký byznys fungoval? „Klíčem byl na jedné straně uměle nízko držený kurz západních valut. Na straně druhé výrazně nadhodnocený kurz rublu. Na začátku řetězce byli lidé jako Chaloupka a další,“ uvádí v komentáři scenárista dokumentu Veksláci Mikuláš Kroupa ze sdružení Post Bellum, které s Českou televizí Příběhy 20. století připravilo.

Veksláci přímo na ulici získávali od cizinců valuty. Od nich je pak odebírali další prostředníci. Těm se říkalo skupky a byli to lidé, kteří valuty prodávali do bank za ruble. Obvykle pomocí korupce. A ruble potom měnili zpět za koruny. Socialistická policie měla o vekslácích dobrý přehled, ale nad jejich existencí přivírala oči.

Oficiální kurz takzvané tvrdé měny vedl cizince k tomu, že vekslácké služby vítali. Za své peníze od nich dostali mnohem víc, než kolik nabízely banky a oficiální směnárny. Češi a Slováci zase u veksláků nakupovali dolary, marky a další měnu, protože v bankách měli přístup jen k velmi nízkým částkám.

Speciálním platidlem byly takzvané bony, za které bylo možno nakoupit v prodejnách Tuzexu. Tím byla státem zřízená síť obchodů s potravinami, textilem i spotřebním zbožím ze Západu, ve které však neplatila československá koruna, ale speciální poukázky.

Kdo sehnal bony, mohl v Tuzexu nakupovat, a když přišlo nové zboží třeba do prodejny s riflemi, stáli majitelé bonů dlouhé fronty.

Jenže organizované gangy veksláků neposkytovaly pouze služby černých směnárníků. Transakce často ve vysokých sumách se odehrávaly většinou na ulici, v průjezdech, na veřejných záchodcích a to vše dávalo dobrou příležitost k tomu, jak klienty veksláků různými triky okrást.

„Třeba ruličky. Dohodneme se, že vám prodám, dejme tomu dvě stě dolarů,“ vysvětluje bývalý vekslák a reprezentant republiky v boxu Stanislav Tišer. „Tenkrát, když byl dolar asi za třicet korun, bylo to šest tisíc. A já jsem vám napočítal jen pět tisíc šest set. Vy jste si to spočítal a zjistil, že čtyři stovky chybí,“ popisuje svůj trik.

„Tak jsem z kapsy vytáhl ty čtyři stovky, ale mezitím jsem přes tu ruličku bankovek stáhnul takhle ty peníze a dal jsem vám to do ruky. Vtom přiběhl můj kolega a křičí, že je od policie. Vy se leknete, popadnete to a zmizíte pryč,“ směje se v dokumentu Veksláci Stanislav Tišer.

Měli dost, tak proč jim neubrat

Společnost Post Bellum snímá rozhovory metodou zvanou Eye Direct. Respondenti sice vědí, že jsou natáčeni, kamera i tazatel jsou však za zrcadlem a respondenti objektiv kamery nevidí. Výsledný záznam potom vytváří v divácích pocit, že postavy dokumentu hovoří právě k nim, že gestikulují, jako by spolu seděli u jednoho stolu. Stejné je to v případě veksláků Víta Chaloupky a Stanislava Tišera.

„Tvůrci poprvé v českém dokumentu využili metodu rozpracovanou americkým dokumentaristou Errolem Morrisem, která je založena na očním kontaktu a soustředěných výpovědích. Bohatství archivního materiálu pak umožňuje komplexní řez normalizovanou společností,“ uvádí kreativní producent České televize Petr Kubica.

Stanislav Tišer ani Vít Chaloupka nedávají před kamerami dokumentaristů najevo, že by po desítkách let od své vekslácké éry měli problém se svým svědomím. Naopak, vyprávějí o tom, že dělali záslužnou práci.

„Byli jsme vlastně takoví bojovníci proti komunismu,“ říká Vít Chaloupka. Aby mohl s cizinci v recepci Hotelu Evropa měnit peníze, podepsal spolupráci se Státní bezpečností, stal se jejím agentem s úkolem na cizince donášet.

„Stýkali jsme se s těmi Němci, s těmi Američany. Byl v tom adrenalin, jakože proti těm komunistům bojujeme,“ vysvětluje Chaloupka.

Stanislav Tišer sice připouští, že někdy přemýšlel, zda nedělal něco špatného, když okrádal své zákazníky, ale hned tu myšlenku zahání. „Říkal jsem si, že ten Japonec nebo ten Němec sem přijede, každý prohodí tisíc marek a za to si tady žije jako král. Jenže my jsme na sto marek museli dělat strašně dlouho. Tak když přijde o dvě stě marek, ještě mu pořád zbývá dalších osm set.“