Nejpřísnější v poválečné Evropě byla československá justice, míní historik

„Po skončení druhé světové války byla instalována speciální soudní soustava k trestání nacistických pachatelů. Jednalo se o takzvané mimořádné lidové soudy,“ přiblížil Zumr.

Proti rozsudku mimořádných lidových soudů nebylo možné se odvolat. Pouze pokud byl vynesen trest smrti, tak dotyčný mohl požádat o milost prezidenta republiky. Ovšem to se v praxi příliš často nedělo, takže víc než 90 procent rozsudků smrti skončilo popravou, dodal historik.

Popravy se musely konat do dvou hodin od vynesení rozsudku. Na žádost odsouzeného mohlo dojít k odkladu o jednu hodinu, takže maximálně do tří hodin od vynesení verdiktu byl trest smrti vykonán, což nemá obdobu jinde v Evropě, řekl Zumr. „Uděleno bylo přes 700 trestů smrti, což byl ve srovnání s jinými státy vysoký počet,“ dodal historik z Akademie věd České republiky (AV ČR) Vojtěch Kyncl.

V Československu byli, stejně jako v dalších státech, souzeni zločinci odpovědní za kolaboraci a násilí, ale československá specifika spočívala v masovém zapojení mimořádných lidových soudů, zdůraznil Kyncl. Československé retribuční (odplatné) soudnictví tak podle něj bezprostředně po válce patřilo v Evropě k nejrozsáhlejším.

Srovnání s Evropou

Podle Zumra je při hodnocení situace v Československu potřeba vzít do úvahy širší kontext poválečné Evropy. „Třeba ve Francii bylo bezprostředně po osvobození zavražděno zhruba deset tisíc kolaborantů nebo domnělých kolaborantů. Samozřejmě pokud tyto lidi povraždíte během očisty, tak nemohou stanout před soudem, být souzeni a popraveni,“ vysvětlil.

Na konci války byly desetitisíce kolaborantů nebo domnělých kolaborantů povražděny jugoslávskými partyzány na území dnešního Rakouska a Slovinska. Rovněž v Bulharsku byli zavražděny tisíce lidí, připomněl historik.

„Na území Československa k takto drastické likvidaci nacistických pachatelů nebo domácích kolaborantů nedochází, takže potom skončí před soudy,“ dodal Zumr.

Pátrání po zločincích a kolaborantech

Československá vláda k dopadení německých válečných zločinů nebo tuzemských kolaborantů sestavovala pátrací oběžníky, na kterých byla zanesena jejich jména. Dané dokumenty následně předávala americké, britské, francouzské i sovětské administrativě do okupačních zón v Německu. Díky tomu se v zajateckých táborech v západních okupačních zónách podařilo nalézt, identifikovat, zajistit a dopravit do Československa několik stovek pachatelů.

Kvůli tomuto účelu vznikla i speciální komise, která měla toto vyhledávání na starost. Její členové měli k dispozici fyzický popis, osobní údaje a záznam činnosti daných lidí za války.

„Obranné zpravodajství, Sbor národní bezpečnosti a lidové soudy pracovaly s udáními obyvatel, archivními materiály, výslechy i zajištěnou nacistickou dokumentací. V prvních měsících po válce se pátrání opíralo také o spontánní aktivitu veřejnosti – řada kolaborantů byla zadržena díky svědectvím místních obyvatel,“ nastínil Kyncl. K dopadení válečných zločinců však v některých případech dopomohli i sami příslušníci nacistických bezpečnostních složek.

„Často se stávalo, že jedinec, který byl zatčen, vyzradil jména a místo pobytu svých kolegů. Bylo to součástí strategie přežití, jak získat alibi pro svoji vlastní činnost a jak se vlichotit do přízně vyšetřovatelů,“ přiblížil Zumr.

K obměkčení soudců a vyšetřovatelů to sice většinou nevedlo, ale i tak se našly výjimky. Franz Kostan působil na konci války ve vedení stanice gestapa ve Velkém Meziříčí, po válce se dostal do amerického zajetí a následně byl předán sovětské straně.

„Poté, co se toto stalo, tak zřejmě zpanikařil nebo se prostře rozhodl, že musí něco udělat, aby nedopadl špatně. Takže sovětským orgánům prozradil identitu několika kolegů, úředníků gestapa, kteří byli posléze všichni odsouzeni k testu smrti a popraveni,“ sdělil Zumr.

„Kostan byl za svoje zločiny v protektorátu odsouzen k trestu smrti mimořádným lidovým soudem v Jihlavě, kde předtím dlouhá léta působil. A právě díky jeho udavačským aktivitám mu pak byla udělena milost. On patřil mezi těch nemnoho šťastlivců, nad nimiž rozsudek smrti nebyl vykonán a byl mu zmírněn na doživotí. Nicméně svobody se nedočkal, protože po několika letech zemřel ve výkonu trestu,“ dodal historik ÚSTR.

Průběh retribuce

První fáze retribuce trvala od léta 1945 až do května 1947. Během tohoto období před mimořádné lidové soudy muselo přes třicet tisíc lidí a 24 tisíc z nich senáty také potrestaly. Zodpovídat ze svých dřívějších činů se musel například i státní tajemník K. H. Frank, vrahové lidických mužů či žháři z Lidic.

Po převratu v únoru 1948 komunisté mimořádné lidové soudy obnovili a nechali je fungovat až do konce roku. Od tohoto kroku si slibovali „skutečné potrestání“ válečných zločinců a kolaborantů, protože podle jejich představ první fáze retribuce v demokraticky fungujícím Československu probíhala příliš mírně. Takže se znovu otevíraly případy lidí, kteří byli odsouzeni nebo dokonce dříve osvobozeni.

K soudu musela znovu například i Marie Navarová, která po útoku československých parašutistů pomohla zraněnému zastupujícímu říšskému protektorovi Reinhardu Heydrichovi. S nacisty ale nespolupracovala, ošetřila ho proto, že bývala zdravotní sestrou. Za války se dokonce zapojila do odboje.

„Ona se u výslechu zachovala velmi statečně, protože nepodala podrobný popis parašutistů. Vždycky to sváděla na to, že je krátkozraká,“ popsal badatel Vlastislav Janík. Soud po válce Navarovou osvobodil. Zaručily se za ni desítky lidí z odboje. V roce 1948 dostala ale při obnovené retribuci osmiletý trest.

„Komunistický režim využíval retribuci čím dál víc jako nástroj k politickému boji, přičemž pozornost se přesouvala spíše na ‚třídní nepřátele‘. Téma nacistických zločinů se dostalo do pozadí,“ podotkl Kyncl.

Pozdní spravedlnost

Významným impulzem k obnovení zájmu o pachatele spojené s obdobím protektorátu bylo až založení Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinců v roce 1965. „Tato instituce měla za úkol vyhledávat válečné zločince, spolupracovat se zahraničními úřady – zejména ve východním Německu (NDR) a Sovětském svazu (SSSR) – a předávat podklady pro možná trestní stíhání,“ přiblížil Kyncl.

V sedmdesátých a osmdesátých letech komise dokumentovala případy, které se v západní Evropě často dostávaly do fáze soudního promlčení. Nicméně i díky úsilí československé komise byli s odstupem desítek let někteří pachatelé postaveni před soud. V rámci mezinárodní spolupráce zajišťovala sběr svědectví, vyhledávání obětí a archivaci důkazních materiálů pro budoucí generace, což mělo i preventivně-edukační roli.

„Ačkoliv Československo předalo do Spolkové republiky Německo a NDR na devadesát pamětních spisů – tedy de facto žalob – odsouzena byla jen hrstka obviněných, a to výlučně v NDR,“ upozornil pracovník AV ČR Kyncl. Změna podle něj nastala až po roce 1989, protože se v Německu změnily právní podmínky pro odsouzení pachatelů z doby války. Následně proběhlo ještě několik vln jejich dohledávání.

Na přelomu tisíciletí byli odhaleni a dopadeni ještě dva pachatelé: dozorce Malé pevnosti Terezín Anton Malloth a dozorce z ghetta Terezín Julius Viel. Oba stanuli před německými soudy.

Po procesu s dozorcem Johnem Demjanjukem, který proběhl v roce 2011, bylo možné odsoudit i osoby, u kterých nebylo možné prokázat přímo vraždu, ale byly si vědomy, že se účastní procesu genocidy. Interpol po roce 2015 otevřel případy možných dozorců ještě po procesu s Oskarem Gröningem, účetním z Osvětimi, uzavřel Kyncl.