Pietní akce v pondělí připomněla výročí vyhlazení terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Březince. Památku zavražděných uctila především hudba, pieta se konala on-line. Telemost propojil pražské nádraží Bubny, Černínský palác i místo někdejšího vyhlazovacího tábora. V první etapě likvidace rodinného tábora, v noci z 8. na 9. března 1944, nacisté zavraždili 3792 židovských mužů, žen a dětí. Jde o největší masovou vraždu Čechoslováků za druhé světové války. Většina obětí byla do Terezína odvezena z nádraží Bubny.
V úvodu piety zazpívala, na předtočené nahrávce z nádraží Bubny, Ukolébavku od Ilse Weberové mezzosopranistka Edita Adlerová. Poté si lidé poslechli parafrázi Ježkova blues Svět naruby, kterou vězni v Terezíně přetextovali. Skladbu, taktéž v Bubnech, přednesli studenti pražského Gymnázia Přírodní škola.
Před Černínským palácem pak zvláštní zmocněnec pro holocaust, mezináboženský dialog a svobodu vyznání Robert Řehák připomněl děti, které zahynuly. Řehák také hovořil o osudu Františka Basse – dětského básníka, který byl jako čtrnáctiletý zavražděn v Osvětimi. Zazněla i Bassova báseň a skladby skladatele Viktora Ullmanna, který v Osvětimi také zahynul. Při pietě pak vzplály svíčky před palácem. V závěru svíci v místě někdejšího vyhlazovacího tábora zapálil také ředitel památníku v Osvětimi Piotr Cywiński.
V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Březinky převezeno pět tisíc vězňů, většinou to byli občané někdejšího Československa, kterým se po příjezdu dostalo jistých „privilegií“. Neprošli selekcí, nebyly jim oholeny hlavy a nacisté také rodiny nerozdělili do různých sekcí tábora. Děti mohly přes den pobývat v takzvaném dětském bloku.
V rodinném táboře, označovaném v Březince jako sekce BIIb, však i přesto vězňové živořili. Úmrtnost nebyla menší než v jiných částech tábora.
V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni v rodinném táboře. Zatímco první transporty tvořili téměř výhradně vězni z českých zemí, v pozdějších byla asi polovina lidí z Německa, Rakouska a Nizozemska.
Po nějaké době členové odbojového hnutí v Osvětimi zjistili, že v dokumentech vězňů je zkratka SB (Sonderbehandlung – česky zvláštní zacházení) se šestiměsíční „karanténou“. Zkratka SB znamenala označení pro popravu bez rozsudku, v Osvětimi zpravidla smrt v plynových komorách.
V březnu se lidé ze zářijových transportů dozvěděli, že budou převezeni do „pracovního tábora Heydebreck.“ Místo do lágru, který neexistoval, však nacisté většinu těchto vězňů nechali odvézt k plynovým komorám, kde je zavraždili. Tragickou noc přežilo jen několik desítek lidí ze zářijových transportů z Terezína.
Zbylé vězně z rodinného tábora nacisté zavraždili v červenci téhož roku. Předtím však uskutečnili selekci, část lidí poslali do jiných táborů. Ze 17 500 vězňů rodinného tábora přežilo jen 1294 osob.
To, proč nacisté rodinný tábor zřídili, není dodnes jasné. Podle některých měl sloužit k propagandistickým účelům. Mnozí to však rozporují, neboť podmínky v táboře byly i přes zmíněná „privilegia“ příliš hrozné.
