Ještě 20. dubna nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels opěvoval Adolfa Hitlera coby nejstatečnější srdce Německa. O deset dní později spáchal vůdce třetí říše ve svém berlínském bunkru sebevraždu, zhrzený generalitou i vlastním národem. O posledních hodinách muže, který šest let týral Evropu, se ovšem veřejnost nedozvěděla víc, než že „hrdinně padl“. Poslední dubnový den od jeho smrti uplynulo třičtvrtě století. Připomínáme starší výroční text webu ČT24.
Poslední narozeniny Adolfa Hitlera se nesly v trpkém duchu. Führer i se svými nejbližšími trávil 20. duben 1945 v podzemním bunkru pod budovou říšského kancléřství, protože opulentní stavbě od dvorního architekta Alberta Speera hrozil útok rudoarmějců, jimž se po čtyřech dnech od zahájení útoku na Berlín konečně podařilo probít do centra města.
Hitlerovu věrnému pobočníkovi, ministru propagandy Josephu Goebbelsovi, ovšem ani závěrečná fáze druhé světové války a stísněné podmínky obležené metropole nezabránily v tom zazpívat na chřadnoucího a po všech stránkách vyčerpaného diktátora obligátní chvalozpěv. „Vůdce je jádrem odporu proti rozkladu světa,“ prohlásil ve své rozhlasové řeči. „Je nejstatečnějším srdcem Německa a nejžhavější vůlí našeho národa. Nikdy jsem jej neviděl zakolísat nebo zoufat, projevit slabost nebo únavu.“
Publiku v protektorátu Čechy a Morava toto provolání zprostředkovala titulní strana Českého slova z 20. dubna, která připojila i blahopřejný telegram od státního prezidenta Háchy a především servilní gratulaci kolaborantského novináře Karla Wernera. Ve stejný den, kdy Rudá armáda osvobodila Slavkov a Američané vstoupili do Aše, pražský tisk zveřejnil i tato slova: „Kdo poznal německý národní socialismus, toto dílo Adolfa Hitlera, ten ví dobře, že je to myšlenka hodná každé oběti, aby dosáhla zaslouženého vítězství.“
Dnešní znalosti o posledních chvílích třetí říše ovšem ukazují, jak byly obě zmíněné konstrukce Hitlerova mediálního obrazu vzdálené pravdě a jak kašírovaná byla nacistická propaganda, kterou v českých zemích patroloval agilní ministr národní osvěty Emanuel Moravec. Protektorátní noviny se jí pod jeho dozorem držely až do vypuknutí pražského povstání, a když Hitler 30. dubna spáchal sebevraždu (sověti v tentýž den vjeli do Ostravy), redakce deníků ještě stihly obléct svá vydání do černé a národu smutečně oznámit: Vůdce padl.
Voják, který nebyl na bojišti
„Adolf Hitler byl poctivým bojovníkem za svůj národ a bojoval proň do posledního okamžiku. Jako pravý voják svého národa obětoval mu svůj život,“ napsala 2. května Národní politika, za první republiky vůbec nejčtenější list. „Adolf Hitler dokončil svou životní dráhu v nejurputnějším boji proti svému největšímu odpůrci, proti bolševismu,“ oznamovaly Lidové noviny. „Umíraje v boji, dal svým stoupencům příklad vrcholné obětavosti a statečnosti: německý nacionální socialista se nevzdává, nýbrž bojuje do posledního dechu,“ konstatovala Národní práce – a deník Venkov provolával: „S oblibou vždy říkal o sobě, že je voják; a jako voják také skončil na bojišti.“
Událost, k níž došlo v podzemí Berlína, byla ovšem zcela odlišná a rozhodně se nedalo tvrdit, že Hitler zemřel v bitevní vřavě. Jak ostatně ve führerově obsáhlém životopise konstatuje britský historik Alan Bullock, strůjce největšího válečného konfliktu v dějinách jezdil v posledních měsících války do blízkosti fronty jen zřídka a nikdy nenavštěvoval rozbombardovaná města: „Každý tankista, pěšák nebo stíhací pilot věděl o skutečné válce mnohem víc než tento samotář uzavřený v bunkru, vysedávající nad mapami a vydávající rozkazy armádám, které nikdy neviděl v bitvě.“
Motivaci měl Hitler dvojí: Do částečné izolace ho vehnala vlastní paranoia vyvolaná červencem 1944, kdy ve Vlčím doupěti unikl Stauffenbergovu pokusu o atentát, jenž později vešel do historie jako operace Valkýra. Současně nechtěl připustit, aby osobní konfrontace s posunem východní i západní fronty k centrálním částem Německa otřásla jeho vírou v konečné vítězství.
Sen o Fridrichu Velikém
Uzavřený a vybájený svět, v němž hrál ústřední úlohu mesiáše, Hitlera v průběhu posledního válečného roku zcela pohltil. Utíkal k architektonickému modelu germánské přestavby Lince, ruské přípravy na závěrečný úder na Odře označoval za největší podvod od dob Čingischána, tvrdil, že hlavní útok Rudá armáda povede do české kotliny, a upínal se k portrétu pruského krále Fridricha II. Velikého – jediné výzdobě svých pokojů v „ostrově zesnulých“, jak bunkr později překřtil Hitlerův architekt a ministr zbrojního průmyslu Speer.
Proti válečnickému králi Fridrichovi totiž v 60. letech 18. století stála mocná koalice Rakouska, Ruska, Francie a Švédska, a Prusko před vojenskou porážkou uchránila nečekaná událost – smrt ruské carevny, která ve svém důsledku rozklížila šiky přesily. Hitler totéž očekával od smrti amerického prezidenta Roosevelta, jenž zemřel 12. dubna, a ve svém denním rozkazu, který otisklo České slovo, vzkázal: „Berlín zůstane německý a Evropa nikdy nebude ruská. V okamžiku, kdy Osud odvolal z tohoto světa největšího válečného zločince všech dob, rozhodne se o obratu v této válce.“
Veterán první světové války, který si v počátečních letech konfliktu podmanil svým blitzkriegem velkou část Evropy, se přitom v tomto tvrzení neopíral o zprávy z fronty ani předpoklady armádních stratégů. Vycházel výlučně z vlastního horoskopu, podle nějž měl Německo v druhé půlce dubna potkat výrazný úspěch. K němu skutečně došlo, dokonce Hitlerovým vlastním přičiněním, ale zcela v rozporu s führerovými vizemi.
Pád primadony
O sebevraždě Hitler poprvé promluvil dva dny po svých narozeninách, když odmítal návrh generálů Keitela a Jodla, aby opustil dobývaný Berlín. Argumentoval tím, že je fyzicky zlomený muž – nespavost, nadužívání tlumících přípravků současně s léky proti vyčerpání z něj vytvořily starce s třasem a popelavou pletí – a chtěl se zastřelit v okamžiku, kdy město padne. „Již nezůstalo nic, za co by stálo bojovat,“ konstatoval, armádnímu velení odmítal udělit jakékoliv další rozkazy a vyjednání kapitulace zamýšlel svěřit veliteli Luftwaffe Göringovi.
Generály défetismus vrchního velitele ozbrojených sil pobouřil. Jejich optikou totiž zůstávalo Hitlerovou povinností „vydávat rozkazy a nést odpovědnost, a ne hodit všechno za hlavu a chovat se jako hysterická primadona,“ uvádí historik Ballock. O transu, v němž se Hitler nacházel, svědčí i fakt, že Göringa krátce před smrtí obvinil z velezrady, a když se o příměří pokoušel šéf SS Himmler („věrný Heinrich“), dožadoval se jeho bezpodmínečného zatčení.
Tisk o dění v Berlíně ale nabízel zcela jiný obraz, na hony vzdálený hysterii v říšském krytu. „V čele obrany Berlína je Vůdce. Tak je povzbuzujícím vzorem bojovníka, jenž v každé situaci zůstává věren sám sobě,“ citovaly Lidové noviny Wernera Naumanna z ministerstva propagandy jen tři dny před Hitlerovou smrtí (Rudá armáda v tu chvíli už ostřelovala kancléřství). „Nikdy nebyl tak blízek srdcím svých vojáků jako v těchto těžkých hodinách. Nikdy nebyl pevněji zakotven v lásce mužů a žen Berlína než právě teď, kdy plní svůj historický úkol, s nímž nerozlučně spojil celou svou sílu.“
Politickou závěť Hitler sekretářce nadiktoval 29. dubna, jen krátce poté, co se dozvěděl o popravě Benita Mussoliniho a co se oženil se svou životní partnerkou Evou Braunovou. Následujícího dne již poněkolikáté obvinil generální štáb z toho, že válku prohrál, a se svou novomanželkou odešel do společného apartmá. Odtud se kolem půl čtvrté odpoledne ozval jediný výstřel. Hitler ležel na pohovce s ranou ve spánku, podle pozdějšího ohledání sovětskými lékaři se měl ještě před výstřelem otrávit rozkousnutím kapsle kyanidu. Jed požila i jeho žena. Služebnictvo podle pokynů obě těla nechalo (částečně) shořet v zahradě kancléřství. Zde je také našla Rudá armáda.
Políček armádě
Vrchní velení wehrmachtu (OKW) otálelo s oznámením Hitlerovy smrti až do 1. května. Zprávy o smrti nacistického diktátora se proto v českém tisku objevily teprve druhého dne a mylně uváděly, že zemřel na prvního máje. Ve své poslední vůli führer deklaroval, že „dává přednost smrti před zbabělým odstoupením, či dokonce kapitulací“, doznání sebevraždy se ovšem do hlášení OKW vůbec nepromítlo a chybělo i v obsahu novin; novináři setrvali u obrazných obratů o hrdinském úmrtí.
„Jeho smrt je tragickým vyvrcholením úžasné práce, kterou konal poctivě a nezištně a které věnoval téměř polovinu svého života. Adolf Hitler byl velikým mužem německého národa,“ psala Národní politika a Národní práce dodávala: „Jako jeden z bezpočtu německých vojáků první světové války povstal, aby svůj národ vyvedl z politického ponížení a z bídy nezaměstnanosti a aby mu dal nový řád uvnitř i nové místo ve světě. A jako jeden z bezpočtu německých vojáků druhé světové války padá smrtí bojovníka, podlehnuvšího mocné přesile.“
Jediná informace z Hitlerova testamentu, která se dostala v bouřlivých květnových dnech do protektorátního tisku, bylo oznámení o nástupnictví. Ačkoliv se chtěl stát novým vůdcem Hitlerův osobní tajemník Martin Bormann a ještě v posledních hodinách kvůli tomu úspěšně intrikoval proti Göringovi, poražený diktátor svou funkci rozdělil – Bormanna jmenoval ministrem pro záležitosti NSDAP, Goebbelse kancléřem a do funkce říšského prezidenta a vrchního velitele ozbrojených sil, čili svého faktického nástupce, povolal admirála Karla Dönitze. Podle Ballocka šlo o jeho poslední, posmrtný políček pozemní armádě, kterou vinil z válečných neúspěchů.
Pohrdání kamaráda
Mašinérie propagandy ovšem fungovala dál. Tři dny po Hitlerově smrti proto otiskl Venkov provolání velitelství wehrmachtu, které – navzdory potupě vojska a navzdory zbabělé smrti – uvádělo, že Hitler za záchranu národa a Evropy „před zkázou způsobenou bolševismem obětoval svůj život. Tento vzor ,věrně až do smrti‘ je pro všechny vojáky závazný.“ Národní práce tentýž den přinesla reakci nejmenovaných německých vojáků, kteří o smrti Hitlera hovořili jako o smrti svého nejlepšího kamaráda.
Podle pozdějšího svědectví Alberta Speera přitom Hitler v posledních dnech nepohrdal jen generalitou, ale i celým národem a nařídil zlikvidovat všechny německé zdroje nejen proto, aby nepadly do rukou nepřítele, ale i proto, aby své zemi znemožnil poválečnou obnovou. „Jestliže má být ztracena válka, zahyne národ také,“ prohlásil údajně na adresu Němců. „Národ se ukázal být slabý a budoucnost patří jedině silnějšímu východnímu národu.“
České deníky vyšly v podobě věstníku nacistické propagandy naposled 5. května 1945. Tentýž den propuklo v metropoli povstání proti nacistické nadvládě a kolaborantský ministr Moravec, který v obsáhlém novinovém komentáři z 2. května nezmínil Hitlerovu smrt jediným slovem, spáchal sebevraždu. Již 6. května české noviny otiskly portrét exilového prezidenta Edvarda Beneše – a na titulní straně nově založené Mladé fronty se objevila azbuka.
