Senioři pečují celý život o své postižené děti. Stát od nich ale někdy dá ruce pryč

Blaženě Slavíkové bylo pětadvacet, když se jí narodil Aleš. Ačkoliv v porodnici říkali, že jde o zdravého chlapce, měla pochybnosti. Ty se potvrdily, když mu byl rok. „Měl poprvé epileptický záchvat. Odvezli ho do nemocnice a tam nám teprve řekli, že je vážně nemocný,“ vylíčila.

Vyšlo najevo, že trpí dětskou mozkovou obrnou. Matka zůstala časem s nemocným chlapcem sama, protože otec od rodiny odešel. Později se znovu vdala, ale i tak jí a jejímu manželovi docházejí síly. Pociťují to, když vezou Aleše na vozíku.

Z nemocného chlapce totiž je dnes nemocný muž ve středním věku a z jeho mladé matky třiasedmdesátiletá seniorka. „Má epileptické záchvaty jednou za měsíc, někdy i za dva, ale někdy také za tři týdny. Pořád musí být někdo u něj,“ podotkla Blažena Slavíková. Většinu času se o Aleše stará doma nebo na chatě. Jen třikrát týdně ho dává na několik hodin do denního stacionáře.

Manželům, kteří se starají o nemocného syna, by pomohl elektrický vozík. Na něj ale nemají peníze a pojišťovna takový nákup neuhradí. „Nikdy nepřispívají na celý vozík, přispívají na částečný. Aleš by musel dělat psychotesty, které by nezvládl,“ ozřejmila Blažena Slavíková.

O situaci, v jaké rodina je, se dozvěděla Nadace Olgy Havlové, která na pořížení vozíku za 150 tisíc korun vypsala veřejnou sbírku. Ředitelka Výboru dobré vůle Monika Granja připustila, že pokud se částku podaří za půl roku nebo za rok vybrat, může se vzhledem k současné ekonomické situaci stát, že již na vozík stejně nepostačí. „Všechno se zdražuje včetně zdravotnických pomůcek,“ poznamenala.

Přesto se právě na sbírku Alešova matka upíná. Doufá, že se peníze podaří vybrat a bude se dál moci plnohodnotně o syna starat.