Ústavní soud (ÚS) vyhověl stížnosti výtvarníka Milana Knížáka. Justice se musí znovu zabývat návrhem na jeho soudní rehabilitaci. Jde konkrétně o vazbu kvůli údajnému pokusu o poškozování zájmů Československa v cizině. Vazba trvala od 23. října 1974 do 7. února 1975. Za situace, kdy zákon umožňuje dvojí výklad, je zapotřebí zvolit ten, který je ve prospěch rehabilitace a nepřidává ke staré křivdě novou, plyne z nálezu. Jeho vyhlášení se Knížák osobně nezúčastnil.
„Obecné soudy v posuzované věci porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu formalistickým výkladem zákona odepřely možnost odčinit újmu, která mu byla za minulého režimu způsobena,“ stojí v nálezu soudce zpravodaje Pavla Šámala.
Soudní rehabilitace je dle nálezu možná také u lidí, u nichž se stíhání po propuštění z vazby zastavovalo, a obvinění tedy neskončilo odsouzením, což je právě Knížákův případ.
„ÚS rozhodl ve smyslu zákona o soudních rehabilitacích. Na rozdíl od obecných soudů řekl, že právo na rehabilitaci se na pana profesora Knížáka vztahuje. To je zásadní nejen pro něj osobně, ale pro všechny, kteří jsou v podobné situaci,“ zdůraznil Knížákův advokát Lubomír Müller.
V případu bude znovu rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 10. Podle Müllera by nyní měl Knížákovi vyhovět a rehabilitovat jej. Rehabilitaci vnímá jako morální satisfakci, se kterou by však mělo jít ruku v ruce přiměřené odškodnění. Zákon z roku 1990 stanovuje odškodnění zhruba osmdesát korun za každý den věznění. „Mnozí to považují za výsměch, ale nikdo s tím zatím nechce nic dělat,“ je přesvědčený Müller.
Zásilka s písemnostmi
Knížák podle tehdejších vyšetřovatelů chtěl odeslat do Francie zásilku s písemnostmi, které prý podávaly zkreslené informace o poměrech v zemi. Prokurátor nakonec stíhání zastavil. Když Knížák po padesáti letech usiloval o soudní rehabilitaci, Obvodní soud pro Prahu 10 jeho návrh zamítl pro opožděnost. Rozhodnutí následně potvrdil také Městský soud v Praze.
Pětaosmdesátiletý Knížák patřil před rokem 1989 k výrazným postavám nonkonformní umělecké scény. Působil převážně mimo oficiální struktury, věnoval se hudbě, výtvarnému umění, akcím či performancím. Po změně režimu působil jako rektor Akademie výtvarných umění v Praze a později jako ředitel Národní galerie v Praze.
