Byl Toman českým Schindlerem? Ondřej Trojan natočil dějepisnou lekci o šéfovi poválečné rozvědky

Ondřej Trojan je především producentem (zejména filmů Jana Hřebejka), ale ani jiné filmařské profese mu nejsou cizí. Koneckonců vystudoval na FAMU režii a k režírování se čas od času vrací. Po celovečerním debutu Pějme píseň dohola (1990) následovaly snímky Želary (2003) a Občanský průkaz (2010). Hrdinové obou posledních filmů se musejí vyrovnat s nesvobodnou dobou: při ukrývání se před nacisty za protektorátu a při dospívání za normalizace.

I v Tomanovi se Trojan vrací do minulosti. Do let 1945 až 1948, tedy tzv. třetí republiky, která byla přiškrceným nádechem mezi dvěma totalitními režimy. A svou roli v přidušení svobody tehdy sehrál i Zdeněk Toman: maďarský Žid narozený na Podkarpatské Rusi studoval v Praze, druhou světovou válku přečkal v Londýně, následně vyšplhal po kariérním žebříčku komunistické strany, která se mu za jeho služby odvděčila oprátkou, z níž se mu ovšem podařilo vyvléct.

Postava Zdeňka Tomana je o to zajímavější, že jeho vlastní osud v sobě koncentruje mnohé z osudu a problémů československé republiky.

Lekce z dějepisu

„Snažil jsem se ten film natočit bez jakýchkoli klišé,“ říká Ondřej Trojan o filmovém vyprávění skutečného příběhu. „Chtěl jsem, aby byl absolutně pravdivý, takže jsem přizval jako poradce historiky a s nimi jsme každou scénu zkoumali, jestli je opravdu autentická.“

Trojan, jenž napsal scénář spolu se Zdeňkou Šimandlovou, vycházel prý z rozhovorů, které poskytl sám Toman, z archivů ministerstva vnitra a v kontaktu byl také s nevlastní Tomanovou dcerou.

Autenticitu hranému příběhu dodává také výběrem herců, které se snažil co nejvíce připodobnit skutečným osobám. S nimi mohou diváci ve filmu porovnat třeba Romana Luknára jako Jana Masaryka, Stanislava Majera jako Rudolfa Slánského či Aleše Procházku v roli Klementa Gottwalda. Představitele Zdeňka Tomana našli tvůrci v Jiřím Macháčkovi, jeho ženu hraje Kateřina Winterová.

Snaha o historickou přesnost je znát i na samotném pojetí příběhu. Sám Trojan přiznává, že se kvůli co nejvěrnějšímu obrazu skutečnosti vzdal klasického dramatického vyprávění. Na obrátkách nabírá až poslední třetina dvouapůlhodinového snímku.

„Nechtělo se mi seškrtat postavy do klasického vzorce dramatu, protože pak bych musel začít fabulovat, takže jsem zvolil poměrně náročnou formu vyprávění jakéhosi deníku, kdy jednotlivé scény vytrhané ze života Zdeňka Tomana se na sebe vrší a postupně houstnou až do finále filmu,“ potvrzuje režisér.

Sledování snímku proto předpokládá diváka poučenějšího v české historii: o exilové československé vládě za druhé světové války v Londýně; o politické situaci poválečného Československa a komunistickém upevňování moci až k tzv. vítěznému únoru; o vztazích země se Západem i Východem a také o poválečném pronásledování Židů ve východní Evropě a formování Izraele.

Padouch, nebo hrdina? Ať soudí divák

To vše Toman využíval pro své kšeftaření, které zaštiťoval vyšším posláním (podporou komunistické myšlenky, pomocí židovským uprchlíkům), ovšem nikdy nezapomněl odsypat si pro svůj prospěch i do vlastní kapsy. Nezdráhal se využít ani vlastní rodinu, které nicméně na druhou stranu také mnohokrát pomohl. A třeba v Izraeli je dodnes považován za hrdinu.

Podle Trojana je Toman rozporuplností srovnatelný s německým obchodníkem Oskarem Schindlerem, který zaměstnával Židy ve své továrně a tím je zachránil před smrtí v koncentračních táborech. „Schindler byl také vlastně docela pěkný hajzlík. To, co dělal, dělal také ze zištných důvodů, měl vlastně zadarmo pracovní sílu ve zbrojovce, která vyzbrojovala německou armádu,“ není podle režiséra někdy snadné vynášet jednoznačné soudy.

S neuchopitelností Tomanovy osobnosti se pral i jeho herecký představitel Jiří Macháček. „Říkal jsem si, jak se na takového člověka mám vlastně dívat. Ale pak jsem si řekl, že ta nejednoznačnost je na něm vlastně přitažlivá a že budu stavět na jeho rozporuplnosti,“ poznamenává ke své roli.

Zároveň přiznává, že v lecčems pro něj bylo Tomanovo jednání nepředstavitelné: „Z některých věcí je mi z nějakého lidského pohledu opravdu zle. Podrážení kamarádů, kteří mu pomohli, jenom proto, aby se v kariérním žebříčku dostal nad ně, vydírání a bezskrupulózní touha po prachách za každou cenu, to jsou věci, u nichž člověk musí doufat, že by je neudělal. Ale ať soudí divák.“

Posouzení osoby Zdeňka Tomana nechává na divácích i režisér Ondřej Trojan. Názor na něj prý svým filmem podsouvat nechce, přesto by lidem prostřednictvím Tomanova příběhu rád něco sdělil:

„Z Tomanova příběhu jsem měl pocit, že je ta látka velmi aktuální. Slavná věta říká, že ti, kteří zapomenou na svou minulost, jsou odsouzeni k tomu, si ji znovu prožít. To mi zní jako přesah, který jsem chtěl filmem sdělit.“