Cunningham: Že by po přečtení mé knihy někdo vyrazil za Trumpem? To se nestane

Jeden spisovatel mi nedávno říkal, že když vydá knihu, cítí se nesvůj a možná i trochu v rozpacích nad svými předcházejícími knihami. Máte to také tak?
Ano. Platí romantická představa o spisovatelích jako extrémně sebevědomých bytostech. ‚Tady to máte. Skvělá práce, ne?‘ Sám ale takovou zkušenost nemám a ani žádný ze spisovatelů, které respektuji. Vždycky se trochu stydím, protože i když se mi kniha třeba povedla, představoval jsem si ji mnohem lepší. Vždy chcete napsat lepší knihu, než dokážete, takže se stále cítíte, že jen děláte, co můžete. 

V čem bude román Glory jiný? Lze vyjádřit důvod, proč novou knihu píšete?
Proč tu knihu píšu, se ptám sám sebe pokaždé, když jsem zhruba v polovině. Tentokrát bude hlavní postavou hned sedm nebo osm lidí najednou. V knize je hodně postav, velká rodina, kterou sledujeme v průběhu několika generací od třicátých let až do současnosti. A je to také mnohem víc politická kniha. Rád bych si myslel, že ani moje předchozí knihy nebyly úplně apolitické, nicméně v současné situaci mi přijde obzvlášť směšné napsat knihu, která ignoruje efekt, jaký na nás mají lidé u moci, vlastníci korporátů a ti, co poslouchají naše rozhovory. 

Už vaše předchozí kniha Sněhová královna se odehrává před znovuzvolením amerického prezidenta George W. Bushe a následně před vítězstvím Baracka Obamy. Současný prezident USA se ale nepodobá ničemu, co bylo před tím…
Hlavní problém politických románů je, že rychle zastarávají. Pokud se nám Bush zdál jako nejhorší možný prezident, pokud se první funkční období Donalda Trumpa zdálo být tou nejhorší věcí, která se Americe stala, jen počkejme na druhé. Bude to ještě horší, a proto se ho musíme zbavit za každou cenu.

Opustil jste někdy dobrý příběh jen proto, že se změnil společenský kontext? Nebo každý příběh musí být univerzální?
Mám dojem, že každý román má svůj čas. Nemyslím si, že jde o nějak zvlášť mocný nástroj společenské změny. Román se spíš podobá záznamu toho, co se dělo, když jste ho psali. Znám pár spisovatelů, kteří považují svoje psaní za příspěvek do politického dění. Ale ne, jejich politický přínos je jen v tom, že mohou vyjít do ulic jako každý jiný občan. Nemyslím si, že by někdo vyrazil do Bílého domu a řekl Donaldu Trumpovi: Četl jsem román Michaela Cunninghama a došlo mi, že děláte hrozné chyby. To se nestane. 

Před dvaceti lety jste dostal Pulitzerovu cenu za román Hodiny. Je o třech ženách v různé době, které se snaží uniknout všednosti. Jaká by byla vaše paní Dallowayová v roce 2019?
To je zajímavá představa, protože nejsoučasnější příběh v Hodinách je už vlastně dvacet let starý. Podle mě se nejvíce změnila sexuální politika, sexuální identita. Ve chvíli, kdy jsem tu knihu psal, se tolik nemluvilo o genderové proměnlivosti. Nicméně v už napsaném příběhu se také nerozlišuje jen v rovině muž–žena. Už tam spí každý s každým. Nejsem si vlastně jistý, v čem by mohla být jiná. 

Co obecně hledají postavy ve vašich knihách? Čekají na zázrak nebo jen chtějí víc, ať už to znamená cokoliv?
Chtějí víc v základní lidské rovině. Vybírám si pochopitelně postavy, které jsou výjimečné, ale zároveň touží po základních věcech, jimž rozumí čtenáři. Chtějí víc mládí, víc života, prostě víc… To je součástí naší existence. Úplně každý román, který si dovedu představit, je v určitém smyslu o lidech, kteří chtějí víc. Takoví jsme prostě všichni.