Do třetice všeho nejlepšího, platí pro Ceny divadelní kritiky. Nejen kvůli hattricku ostravské Arény

Tomáš Vůjtek loni uvedl nejlepší původní českou hru. Jeho Smíření o poválečných odsunech završilo nechronologickou volnou trilogii, v níž se dramatik popasoval s bolavými okamžiky dvacátého století v tuzemské historii.

Ceny divadelní kritiky (dříve Ceny Alfréda Radoka) si všimly i předchozích dvou Vůjtkových inscenací z této trilogie. Započalo ji v roce 2013 drama S nadějí i bez ní (přehrajte si záznam v iVysílání), vycházející ze vzpomínek vdovy po popraveném komunistovi Rudolfu Slánském. O dva roky později následovalo taktéž oceněné Slyšení (přehrát záznam v iVysílání), fiktivní výpověď nacistického válečného zločince Adolfa Eichmanna před Bohem. 

Všechny inscenace nastudoval režisér Ivan Krejčí pro ostravskou Komorní scénu Aréna. Ta byla vyhlášena divadlem roku 2017. Potvrdila tak svou pozici významného současného divadla, protože stejný titul jí náležel i v letech 2015 a 2016.

Deník zloděje si ukradl tři ceny

Trojnásobná radost provázela vyhlášení kategorie inscenace roku. Shodné počty hlasů totiž získaly všechny tři nominace. Patřily k nim dvě úpravy klasiků: David Jařab v Divadle Na zábradlí vytěžil podstatné ze Shakespearova Macbetha a režisérka Hana Burešová v Divadle v Dlouhé rozsvítila i pro současného diváka Jiráskovu Lucernu.

Třetí nejlepší loňskou inscenací je Deník zloděje. „Mysteriózní operu“ hraje Divadlo Masopust na scéně Divadla Na zábradlí. V režii Jana Nebeského vzniklo představení kombinující na první pohled vzdálené texty: deníky „prokletého“ spisovatele Jeana Geneta a barokního duchovního Bedřicha Bridela.

Z propojení jejich děl vznikla komorní výpověď o zápasu člověka s vlastní identitou, která si vystačí s jedním činohercem a hudebním doprovodem. Oba si odnášejí Cenu divadelní kritiky. Za hudbu k Deníku zloděje ji obdržel Martin Dohnal, nejlepším hercem loňského roku díky výkonu v této inscenaci je Miloslav König. Ocenění získal už před třemi lety za roli Václava Havla ve hře Velvet Havel (z repertoáru Divadla Na zábradlí).

Strach v Brně, ostrovy v Liberci

Nejlepší herečku našly Ceny divadelní kritiky v Brně, na prknech tamního Národního divadla v kabaretní pohádce Strach jíst duši. Ivana Hloužková coby postarší uklízečka čelí předsudkům i rasistickým odsudkům za svou lásku k o generaci mladšímu Maročanovi.

Ani Hloužková nebyla divadelní kritikou oceněna poprvé, jejích výkonů si kritici všimli už ve dvou představeních Husy na provázku: Tichý Tarzan (2012) a Maryša (1995). Mimochodem v roli nejslavnější české travičiky brněnské herečce letos nominacích konkurovala Pavla Beretová z pražského Národního divadla. 

Když už ne trojnásobně, tak aspoň dvojnásobně se z vítězství mohl těšit Marek Cpin, který v nominacích za nejlepší scénografii v posledních letech téměř nikdy nechybí. Letos (ostatně stejně jako v roce 2015) byl dokonce nominován hned za dvě inscenace. Ve scénografické kategorii ho nicméně předčil Kamil Bělohlávek, který zaujal výpravou pro představení s názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých. Experimentální cestopis uvádí Naivní divadlo v Liberci.

Talent roku objevily Ceny divadelní kritiky v Evě Hacurové. Pětadvacetiletá herečka vystudovala brněnskou konzervatoř a následně pražskou DAMU. Aktuálně ji je možné vidět ve Studiu Hrdinů (Pár vzkazů veškerenstvu) a především v Divadle v Dlouhé, kde ji mimo jiné obsadili do role Kněžny v čerstvě oceněné Lucerně.

Co na to Thálie?

Ceny divadelní kritiky se udělují na základě ankety časopisu Svět a divadlo, navazují na předchozí Ceny Alfréda Radoka. Letos se konají pošestadvacáté. Loňskou tuzemskou divadelní sezonu ohodnotí 24. března, v přímém přenosu České televize, ještě Ceny Thálie. Na rozdíl od cen divadelních kritiků se zaměřují pouze na jevištní výkony.