Filip Topol jel nadoraz ve všem, ukazuje výbor Zubama po skle

Publikací nabízejících poezii či prózu Filipa Topola (1965–2013) již vyšla řada. Autor průvodní eseje k nové knize Marek Vajchr vysvětluje, proč je třeba další: „Dojem, že literární tvorba Filipa Topola byla jen jakýmsi příležitostným koníčkem či volnočasovou aktivitou hudebníka, kterou není třeba brát příliš vážně, posilovalo navíc v našem století nepromyšlené vydávání jeho textů, někdy zcela nekoncepčně sdružovaných do knižních celků.“

Tento dluh se snaží publikace Zubama po skle napravit i tím, že čerpá též z Topolovy bohaté samizdatové bibliografie. Připravili ji Edita Onuferová ve spolupráci s Terezií Pokornou a Viktorem Karlíkem. Vajchr už v roce 2013 edičně sestavil antologii druhé generace undergroundu U nás ve sklepě, nabízející vedle Filipa Topola i další jeho souputníky a přátele, literáty i výtvarníky.

Právě v synergii hudby a literatury, a přidejme i výtvarného umění, byť to v menší míře, tkví osobnost Filipa Topola coby umělce. Bylo by zcestné si myslet, že psaní mu – muzikantovi – sloužilo pouze k odreagování či jako jakýsi beletrizovaný deníček.

Když se řeklo „Topol“

Rozhodně to přitom ve svém zaměření na psané slovo neměl lehké, s takovou rodinnou zátěží to ani jinak být nemohlo. Připomeňme, že dědečkem z matčiny strany byl prozaik a člen Devětsilu Karel Schulz, známý především velkou historickou michelangelovskou freskou Kámen a bolest, méně pak poetistickými texty; otcem pak dramatik, básník a překladatel Josef Topol a bratrem básník, prozaik a dramatik Jáchym Topol.

Všechno mistři slova, a to si pak jeden rozmyslí, nést svou literární kůži na trh. Filip se toho přesto nejen odvážil, ale také uspěl, musel si ovšem najít svou vlastní cestu, nevézt se na slavných jménech. Protože role jako kdyby byly jasně rozdané – ano, když se řeklo „Topol“, vždy bylo jasné, o koho jde. V šedesátých letech o otce Josefa, později každého napadl především buďto starší z dramatikových synů Jáchym, nebo mladší Filip, přičemž oba měli svá hřiště jasně oddělena: Jáchym byl „ten, co píše básničky!“ a Filip „ten, co řeže do piána a zpívá rozervané písničky“.

A jak toto setřásání rodinné zátěže dopadlo? Obsáhlý výbor Zubama po skle nabízí jasnou odpověď: Filip Topol byl svébytným autorem, ano, Topolem, ale Filipem.

Na temnou notu

Celkové ladění jeho literární produkce, ať šlo o texty písní, básně či prózy, bylo spíše temnější, rozhodně žádné rozjuchané jásání nad radostmi života, ale spíše konstatováním jeho odvrácenějších stran.

Tak třeba v bezejmenné básni ze samizdatové sbírky Pitky beze slov z roku 1984 devatenáctiletý Topol píše: „Jaké zklamání / když jsem ráno zjistil / že jsem se zase probudil // Měl jsem / jedovatej dech / a oči plné světla // To se mi / zas večer / sápala po hrdle.“ Stejně jako v písni Bílá a studená z alba Nalej vína, pokrytče z roku 1991: „... že všechny moje / mejdany příští / nás vezmou k čertu.“

Do Filipových prozaických textů se propisuje jeho profese hudebníka, klavíristy s klasickým vzděláním – čteme tak o barokních skladatelích, operách, muzikální rekvizity se stávají důležitým prvkem. Například v próze Den & noc, psané v letech 1984 až 1985. „Sice se mi tu noc zase zdálo o Mozartovi, ale to na mém chmurném tušení báječného dne bohužel nic nezměnilo. Akorát jsem si byl jistý, že Mozart bude hrát v nejbližších čtyřiadvaceti hodinách nějakou pro mne důležitou roli...“

O zodpovědnosti a tvorbě

Topol si uvědomoval, že tvořit není jen tak, věděl o velké osobní zodpovědnosti, a reflektoval ji. „Zkus si ten příběh / Stačí jen málo / Stačí se jen trochu odhodlat / a udělat první krok / Tak... jen se o to pokus / Budu na tebe myslet // Ty zvlněný hranice / se málem protínaj / Možná ne cíl / ale něco máš určitě nadosah / Tak se jen pokus / Budu na tebe myslet // Snad to nebude bolet / Snad už to konečně bude krásný / Ale musíš se pokusit / Už není čas jen tak se pořád rozhlížet // A až se o to pokusíš/ dej mi prosím vědět / Abych měl radost / že jsi to přežil,“ slyšíme na albu Myši v poli a jiné příběhy z roku 1999, v písni A mluvil hlas.

V próze Jako pes z roku 1985 autor formuluje jasně, co vše je třeba k poctivé, autentické tvorbě, když mu přítel Ladislav, možná alter ego či vnitřní hlas říká:

„Ale musíš se na věci dívat ne přes nějakej pavučinovej filtr, ale na věci nahý, obnažený na kořen, na podstatu, vsakovat je do sebe celý, až se budeš třást jako pes. Jako pes, sakra! Ty se furt stylizuješ, věci přijímáš upravený, zabalený do vlastní slepoty, vytváříš jim významy, který nemaj. Ale vidím, že ti to dochází. Znám to, jestli tě to nesmete, probudíš se z toho zjizvenej a celej od krve, ale budeš to pak ty. Upřímnost k sobě, krutá korunovace obyčejnou normálností! A utrpení, skrz který dolezeš k cíli. – ‚Nejrychlejší zvíře, který donese člověka k dokonalosti je utrpení, a to řekl Mistr Eckhart.‘“

Až nadoraz

Filip měl sebezničující životní styl, jako by se až zhlédnul v romantické představě prokletého básníka a žil vskutku naplno. Každý, kdo byl svědkem některých koncertů Psích vojáků, kdy Topol doslova mlátil do kláves, a to tak, až mu jednou tekla z rukou krev, musel vidět, že to se svým uměním myslí setsakra vážně. Aniž by v tom byla póza.

Filip Topol mohl budit dojem, že se za svým koncem řítí jako střela s autonomním naváděním. Excesivní a téměř sebevražedné pití jako by to vše jen potvrzovalo – a ne, že by si to neuvědomoval, důkazů najdeme ve svazku Zubama po skle víc než dost, namátkou dlouhý text Sprostý pití (1999) či povídku Na zdraví (1985), pojednávající o jakémsi duchu, nositeli pití.

V písni Samozřejmě z alba Sakramiláčku (1995) sice zpívá „Samozřejmě / že bych mohl žít jinak“, aby to pak víceméně shodil závěrečným veršem: „Samozřejmě / že bych mohl jít k lékařům a zubařům.“ Samozřejmě jinak nežil, nespíš ani nemohl.

Výbor Zubama po skle prostřednictvím neznámých dobových fotografií, bibliografie a diskografie, komentářů i doprovodných esejí vypovídá o tom, kým vším Filip Topol byl. Umělcem na slovo vzatým.