Kina po celém světě divákům živým přenosem z newyorské Metropolitní opery (MET) zprostředkovala výjimečný umělecký zážitek. Soudobý skladatel Thomas Adès se rozhodl zhudebnit kultovní snímek Luise Buñuela Anděl zkázy. Skvěle napsaná hudba nejenže zároveň věrně i nově interpretuje myšlenky slavného filmového surrealisty, ale obnažuje operu jako uměleckou formu bytostně spjatou s neskutečnem a bizarností.
Asi dvacítka boháčů přichází po operním představení do honosné vily, aby společně povečeřeli a trochu se pobavili v hudebním salonku. Asi dvacítka boháčů přichází po operním představení do honosné vily, aby společně povečeřeli a trochu se pobavili v hudebním salónku.
Opakování jedné z úvodních scén a déjà vu, které vyvolává, je výstižnou, avšak nikoliv vševypovídající ouverturou k daleko sofistikovanějšímu surreálnu, jímž oplývá film Luise Buñuela Anděl zkázy i stejnojmenná opera, kterou podle snímku zkomponoval britský skladatel Thomas Adès: Účastníci večírku totiž brzy zjistí, že nemohou opustit obývací pokoj, aniž by měli ponětí proč.
Poměrně brzy jim dojde jídlo i voda, hosty i hostitele opouští rozum, někteří mají halucinace, jiní se uchylují k magii, ve jménu násilí se drolí civilizační nánosy, místností se rozléhá puch tlející mrtvoly, do salonu vběhnou jehňata, která jsou upečena na rozsekaném a zapáleném violoncellu, a nakonec se objeví i medvěd. Živý amerikánský medvěd, nikoliv Vašek.
Operní divák se bizarnosti nebojí
Bohužel není prostor pro zevrubnou komparaci Buñuelova filmu a Adèsovy opery, která se nabízí a jistě by byla nosná. I letmé srovnání totiž pěkně ukazuje ontologickou spřízněnost opery jakožto hudebně-dramatické formy s neskutečnem. Podezřelý je pochopitelně už sám fakt, že na sebe lidé na jevišti nemluví, ale zpívají. Krom toho ale bývají příběhy oper nepokrytě bizarní.
Prodaná nevěsta, v níž se koktavý Vašek převleče za medvěda, patří k těm realističtějším. Z nelogičnosti děje Trubadúra si dělal legraci i sám Giuseppe Verdi, megalomanský čtyřdílný Prsten Nibelungův Richarda Wagnera na stopáži patnácti hodin líčí boj mytických postav o kouzelný prsten moci. Operní fanoušci tolerují ledasco.
Je pozoruhodné, že tentýž děj, který divák Buñuelova filmu fyzicky velmi bolestně zakouší, předkládá Adèsovo hudební drama v o poznání přístupnější, chvílemi vysloveně oblažující podobě. Není to ale pouze předpřipravenost operního milce na bizarnosti, jež se s operními příběhy tak často pojí. Hlavní příčinou je skvěle napsaná hudba, díky níž člověk dokáže překonat odpor rozumu konfrontovaného se zběsilým buñuelovským řáděním.
Muzika objasňuje momenty, pro něž se nedaří nalézt rozumnou interpretaci, neboť se podobně jako surrealistický děj neřídí všedními zákony kauzality. Buñuelův film, jak ostatně opakoval sám jeho tvůrce, žádné racionální vysvětlení nemá. Podobně jako mnoho momentů lidského života, jichž si často ani nevšimneme. Dokud nás na ně umění neupozorní.
Opera podle filmu bez hudby
Ne náhodou je Buñuelův film téměř bez hudby – na začátku a na konci zazní útržky náboženských zpěvů, několikrát se ozývá zvonění zvonu a kraťoučký oddech od hudební privace skýtá divákovi Paradisiho sonáta, kterou jedna z účastnic na večírku hraje. Jinak ale není přítomen žádný hudební plán, který by usnadnil prožívání a vstřebávání toho, co běží na plátně. Divák je ponechán napospas.
Jistě, i právě proto je Buñuelův snímek umělecky odvážný a naléhavý. Adèsova partitura, jíž vedle řady bicích nástrojů vévodí Martenotovy vlny známé hlavně z messiaenovského repertoáru, nám však nabízí „dořeknutí“ myšlenek, které se tím sice proměňují, možná i trochu trivializují, ale zazní daleko jasněji.
O to se v newyorské MET zasloužil pod Adèsovým vedením skvěle hrající orchestr, ale také úchvatné herecké a pěvecké výkony sólistů, kteří se museli vypořádat s mnohdy až pitoreskně náročnými party. Především Audrey Luna, která ze svého hrdla vypustila tón A nad vysokým C, tedy vůbec nejvyšší zvuk, jaký kdy kdo v Metropolitní opeře zazpíval.
Rekord, který přitahuje pozornost mediálního světa, je chytrým způsobem, jak upozornit na hudebně mimořádně zdařilé, postmoderně eklektické dílo, v němž lze ve strhujícím mixu zaslechnout vliv Wagnera, Bartóka, Stravinského i Šostakoviče. A jistě i mnoha dalších.
Soudě dle úspěchu, který Anděl zkázy nejen v New Yorku, ale i během předchozích provedení na Salcburském festivalu a v Královské opeře v Londýně zaznamenal, lze očekávat, že po chystané jarní produkci v Kodani budou mít možnost se s novou operou seznámit i návštěvníci dalších scén. Ti, kteří mají rádi operu, by si takovou příležitost neměli nechat ujít – ať už naživo, nebo zprostředkovaně v kině nebo televizi.
- Ze záznamu newyorské provedení Anděla zkázy promítá 26. listopadu od 15:00 pražské kino Bio Oko.
