Jaký stát, takový film. Před 75 lety byla v Československu zestátněna kinematografie

Nahrávám video

Prezident Edvard Beneš podepsal 11. srpna 1945 dekret „o opatřeních v oblasti filmu“. Provozovat filmové ateliéry, vyrábět, půjčovat i veřejně promítat filmy mohl výhradně stát. Pod státní kontrolou se československá kinematografie oficiálně udržela až do roku 1993, i když po sametové revoluci začalo soukromé podnikání v tomto oboru. Co státní monopol pro kinematografii znamenal, přiblížil v rozhovoru pro Studio 6 ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant.

Plány na zestátnění kinematografie vznikaly už v během války. Připravoval je Národní revoluční výbor inteligence působící v ilegalitě. Proč například spisovatel a scenárista Vladislav Vančura nebo režisér Elmar Klos chtěli, aby byla kinematografie zestátněna? 

Důvodem byla zkušenost s předválečnou kinematografií a mezinárodní konkurencí. Chtěli vytvořit optimální podmínky, jak může kinematografie v malém státě přečkat velký konkurenční boj, který se očekával po konci války.   

Co zestátnění znamenalo pro velké filmové producenty, kteří natáčeli i za protektorátu? Ze dne na den přišli o všechno?

Konceptů znárodnění bylo více. Třeba producent Miloš Havel navrhoval, aby se vytvořila akciová společnost, která by byla většinově vlastněna státem. To se ale nerealizovalo. Znárodnění znamenalo ztrátu možnosti jakékoliv soukromé produkce pro úplně všechny, kteří se v tomto oboru do války nebo ještě během protektorátu pohybovali. 

Jak mnoho bylo producentů, režisérů a dalších lidí „od filmu“, kteří začali pracovat pro státem řízený podnik, a kolik si jich vybralo emigraci? 

Emigrace nebyla zvlášť silná. V kinematografii bylo – řekl bych – až profesionální angažmá. I protektorát přečkali filmaři tak, že drtivá většina z nich se kolaborace nedopouštěla, ale k filmu měli profesionální vztah, takže chtěli v oboru zůstat a dokázali se přizpůsobit. Doufali pravděpodobně, že situace se časem vyvine tak, aby mohli navázat na svou předválečnou kariéru. Jako například režisér Martin Frič. Ale to se nestalo, protože krátce po znárodnění došlo ke státní monopolizaci pod komunistickou ideologií.   

Jak se nový systém osvědčil?

Ve státním monopolu se daný obor vyvíjí tak, jak se vyvíjí stát. Pokud existovaly podmínky přísného ideologického dozoru, pak tak vypadala i kinematografie. Natočilo se méně filmů. Cenzura, a hlavně autocenzura, byly nesmírně silnými nástroji kontroly. Na konci padesátých let a v šedesátých letech, ač státní film fungoval pořád stejně, byť v jiné organizační struktuře, byly podmínky pro tvůrce daleko lepší.

Zdeněk Štěpánek jako Jan Žižka v husitské trilogii Otakara Vávry
Zdroj: ČT

Finančně úspěšnější tituly měly pod státním dohledem podporovat vznik umělecky hodnotnějších snímků. Dařilo se tento plán naplnit? 

Systém fungoval ekonomicky. Kinematografie byla poměrně úspěšným průmyslem, ve kterém prostředky cirkulovaly a pomáhaly generovat nové filmy, protože i distribuce byla součástí tohoto systému. V padesátých letech odpovídá produkce propagandistických filmů situaci studené války. To znamená určitá ideologická zjednodušení, klišé. Ale v některých případech se točily filmy, které zkrátka lidi bavily a na které se dodnes v televizi koukají.

K tvůrcům, kteří novým uspořádáním nejvíce získali, patřil Otakar Vávra. Točil i velkofilmy s velkou produkcí…

Otakar Vávra se přizpůsobil režimu. Prostě chtěl točit stůj co stůj a dokázal ohýbat svůj pracovní styl a kontakty s mocnými tak, aby natáčení dostal. Ale jistě třeba davové scény v husitské trilogii by dneska nikdo bez digitální postprodukce nenatočil. Prostředky u těchto filmů byly naprosto mimořádné, dokázal si získat ideologickou podporu, aby dostal velký rozpočet.

Důležité byly i filmové týdeníky. Jaký dosah na diváky vlastně měly? 

To se dost proměňovalo v čase. Týdeníky byly pravidelnou součástí filmových projekcí, každý návštěvník biografu viděl týdeník, poté krátký film a pak teprve ten hlavní. Pokud se nechtěl týdeníku vyhnout. To se dělo spíše později, kdy se lidé nechtěli vystavovat ideologické, dogmatické masáži a přišli až na hlavní filmy.

Byly ale naopak i případy, kdy se dohlíželo, aby diváci byli v sále už na týdeník. Každopádně týdeníky mají v sobě dokumentární hodnotu, kterou v raných filmech najdeme spíše skrytě. Ale týdeníky, jakkoli to byly třeba inscenované a pseudoreportážní kousky, pořád svědčí o nás samých.

V roce 1952 měl premiéru snímek Dovolená s Andělem, posléze Anděl na horách. Propagandistické snímky, jako tyto s Jaroslavem Marvanem, byly dělané přímo na objednávku?

Jinak než na objednávku se točit nedalo. Byly dramaturgické plány. Studio Barrandov a studio v Gottwaldově byly podřízeny aparátnímu rozhodnutí, čili jakmile se na vyšších místech rozhodlo, že se natočí film z dělnického nebo odborářského prostředí, pak se tomu bylo třeba scenáristicky přizpůsobit.

Pyšná princezna (1952, režie: Bořivoj Zeman)
Zdroj: ČT

Jak moc vás překvapuje, že komedie „s Andělem“, ale i třeba pohádky Princezna se zlatou hvězdou na čele, Pyšná princezna, Císařův pekař mají lidé dodneška velmi rádi? Když se odstřihneme od ideologie, jde o kvalitní příběhy s dobrou režií, výbornými herci. Je to důvod, proč stále fungují? 

Neměli bychom se držet toho, že dřív byly filmy dobré a dneska za nic nestojí. Taková optika nám spíš zastiňuje kvalitu pozdějších filmů. Myslím, že to je z velké části otázka zvyku. Zkrátka jsme s těmito filmy vyrůstali, Česká televize je často vysílá.

Ale bylo by dobré podívat se i na filmy z poválečné historie, které nejsou tak často reprízované a které by mohly být pro diváka objevem. Nedávno například zemřela Milena Jelinek, která jako začínající scenáristka napsala Snadný život, snímek, který desítky let nikdo neviděl a který je už na konci padesátých let točený stylem nové vlny.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 17 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
před 21 hhodinami

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...