Lidé mohou být lepší, věřil Arnošt Lustig. Psal z dluhu k mrtvým a pro naději živých

Život není to, co chceme, ale to, co máme. Věta z novely Dita Saxová od Arnošta Lustiga se zároveň stala mottem vystihujícím život autora, v dobrém i špatném. Spisovatel, který přežil holocaust, ve svých literárních svědectvích (a nejen v nich) hledal hlavně to dobré a vyjadřoval naději v to lepší. Od jeho smrti uplyne 26. února deset let.

Budoucí literát se nejprve dostal jako šestnáctiletý se svou rodinou do terezínského ghetta a poté byl postupně deportován do Osvětimi a Buchenwaldu, osvobození se dočkal v Praze, kam se mu podařilo dostat po útěku z transportu smrti. Přiznával, že v porovnání s peklem, které viděl v koncentračních a vyhlazovacích táborech, na život v Terezíně vzpomínal po letech téměř romanticky.

„Orientoval se na nejjednodušší hodnoty života, věděl, že ho rodiče milují, že nic špatného neprovedl. Měl jakýsi vnitřní kompas, který nedovolil, aby jeho ponížení bylo absolutní,“ snažil se v pořadu 13. komnata psycholog Slavomil Hubálek vystihnout sílu, která Lustiga držela při životě a naději.

Hleděl v tvář smrti, právě proto měl rád život.
Jefim Fištejn
publicista

Z nejbližší rodiny se podařilo do konce války přežít matce a sestře, Lustigova otce, kterého transport do Osvětimi dovezl o den později než Arnošta, ale neblaze proslulý doktor Mengele poslal do plynu hned z nádražní rampy. Protože si zapomněl sundat brýle.

Opereta u osvětimských drátů

Když se Lustig o smrti svého otce dozvěděl, začal prý zpívat. U ostnatých drátů s výhledem na kouř ze spalovací pece si vzpomněl na píseň z operety Netopýr, kterou slyšel naposledy právě s tatínkem ještě v Terezíně.

Slova z oblíbeného silvestrovského kusu mu pomohla vyrovnat se nejen s nepochopitelnou ztrátou v té chvíli. „Byla tam věta, v němčině: Šťasten je ten, kdo zapomene na to, co už se nedá změnit. A to ve mně zůstalo, přes všechen čas, a když se stane něco, co nemůžu změnit, tak vím, že se s tím musím smířit,“ vysvětlil Lustig.

Odpovědnost vůči těm, kdo zemřeli místo mě

Smíření se ale pro něj nerovnalo odpuštění. „Mám odpuštění v povaze, Němcům ale odpustit nemůžu,“ přiznal. „Zabili mého otce, zabili šest milionů lidí, kteří se ničím neprovinili. Je má povinnost si to pamatovat. Není to žádná výsada, byl bych to radši neznal. Ale nenávidět nedokážu nikoho. Nenávidět je jako nakapat jed do studny s čistou vodou. Naopak se těším, že Němcům se vede dobře. Aspoň nebudou válčit.“

Za nejhorší označoval v Osvětimi bezcennost života, vědomí, že „jednoho dne mě zadusí jako štěnici nebo jako mouchu“ a že je za to člověk ještě rád. „Jako člověk, který přežil holocaust, v sobě cítil náhrobky těch šesti milionů mrtvých a to ho strašně hnalo dopředu, protože věděl, že oni umřeli místo něj,“ tlumočil po Lustigově smrti jeho celoživotní pocit novinář Karel Hvížďala.

Cítím zodpovědnost vůči mrtvým. Je to malá, nepatrná splátka na dluh nevinně zabitých. To spisovatelství dává smysl mé existenci.
Arnošt Lustig

Zajímá mě člověk pod tlakem

Říkal sice, že spisovatelem by byl, i kdyby osud jeho život zařídil jinak, ale po nesdělitelné osobní zkušenosti se holocaust stal hlavním tématem jeho knih. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, už zmíněná Dita Saxová nebo povídkové Démanty noci patří k těm nejznámějším.

O svědectví, které nese, mluvil na besedách, kongresech i později ve Spojených státech, kam emigroval po okupaci Československa v srpnu 1968 a kde vyučoval na univerzitě ve Washingtonu.

„Vnitřně bych se bránil, že jsem spisovatel holocaustu, o čem chci skutečně psát, je člověk pod tlakem. Jak se chová, jestli je schopen zachovat si charakter, slušnost, čest, anebo je ztrácí,“ uváděl k hlavnímu tématu svých knih sám Lustig.

Nehrdinští hrdinové

Podle literárního historika Aleše Hamana je pro Lustigovy příběhy příznačné téma nehrdinských hrdinů. „Do té doby totiž v té socialistické literatuře byl hrdina bojovník. A tady se najednou ukázaly hrdinské osobnosti, které nebyly bojovníky, které byly drceny tou dobou, ale přesto si zachovaly důstojnost a určitou morální integritu,“ upřesnil.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (Vlak Lustig)
Zdroj: ČT24/Jan Langer

Lustig si uvědomoval tekutost spravedlnosti a lidských soudů. „Obdivuju světla na křižovatce. Kéž by všechna světla byla taková. Zelená – jeď, oranžová – zastavit, připravit, opustit a červená – stát. Taková bych chtěl všechna pravidla, která existujou. A pokud ne, tak se budu řídit svým rozumem, svým citem a budu si dělat svá pravidla, aniž bych se stal anarchistou,“ podělil se o své přesvědčení.

Jsou lidé spíš dobří, nebo zlí?

Prostřednictvím postav ve svých knihách zkoumal, jestli se lidé dělí na jednoznačně dobré a zlé, nebo jestli v každém jsou přítomny oba tyto póly. „Existoval esesák, důstojník v Osvětimi, který si svlíknul uniformu a přidal se k lidem, kteří jdou do plynu. Na takové lidi myslím, takoví jsou pro mě důležití,“ uvedl příklad.

Lustig se označoval za milovníka života. Bolest, utrpení a smrt bral jako jeho součást, stejně jako lásku a sex, i tato témata v jeho knihách málokdy chyběla. „Moje rouhavé heslo je: Bůh zkazil hodně věcí, ale ženskou vymyslel báječně. Když myslím na krásu, v podvědomí i vědomí mi naskočí žena,“ prohlásil.

Doufal, že lidé jsou schopni poučit se z chyb. Přál si, aby k tomu napomáhal jako spisovatel. „Nemám žádnou potřebu někomu něco předávat,“ nechal se slyšet v roce 2008. „Mám jedinou ctižádost, psát povídky, které imitují život tak věrně, že to v člověku probouzí touhu být lepší než horší. Já třeba věřím, že poslední slovo mého románu ovlivní ten další. Pokud by lidstvo bylo román a já psal poslední kapitolu, tak bych skončil slovem naděje.“

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 20 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
včera v 08:59

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...