Na hlavě státu záleží, říká Kosatík v souvislosti s knihou o Benešovi

Beneš se zasloužil o vznik prvního československého státu v roce 1918, dvakrát se ale také podepsal na zániku demokracie u nás, představuje státníka anotace v knize. Řeč je o mnichovské dohodě z roku 1938 a o poválečném vývoji vrcholícím únorem 1948, kdy došlo ke komunistickému převratu.

V případě Mnichova by Kosatík rád čtenáře dovedl k zamyšlení, zda nebyla možná jiná strategie. Ve chvíli, kdy se národ nebrání, nemohou spojenci přijít na pomoc, píše v knize. „Prostě my jsme v té chvíli neměli štěstí na muže v čele, který by unesl tu strašlivou odpovědnost. Ta knížka je vlastně o tom, že nesmírně záleží na tom, kdo je hlavou státu,“ poznamenává Kosatík. Je přitom přesvědčen, že například Masaryk by bojoval za všech okolností.

Mnichov ovlivnil i roky 1968 a 1989

Nepochybuje, že o dějinných alternativách má smysl přemýšlet i později, kdy vývoj zpátky zvrátit nelze. „Ale tehdy a následně se ve společnosti usadilo cosi jako pocit, že kromě nás má za nás odpovídat ještě taky někdo jiný. A když se rozhodne nám nepomoct, tak my si taky nemusíme pomoct,“ míní Kosatík.

Tento „alibismus“ se podle něho promítl zčásti i do dění v letech 1968, kdy do Československa vjela okupující vojska Varšavské smlouvy, a 1989, tedy v době sametové revoluce. Téma Edvarda Beneše vidí Kosatík v těchto případech v otázce, zda trestat konkrétní viníky, nebo si vše usnadnit kolektivní vinou, ať už ji vztáhneme na Němce, nebo komunisty.

Přestože v důsledku dění ve třicátých letech se věci opakují, Kosatík by byl rád, aby lidé přemýšleli o tom, „že to tak nemusí být navždycky“.

Pokud jde o osobu samotného Beneše, souhlasí autor knihy s prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem, že bez Beneše by republika nevznikla. K jejímu vybudování přispěl svým diplomatickým úsilím. „Dlouho existovaly naděje, že bude zachován nějakým způsobem systém kolektivní bezpečnosti, který se neúspěšně snažily velmoci vytvořit na mírové konferenci v Paříži,“ popisuje Kosatík situaci v meziválečné Evropě. „Na tomhle mu velmi záleželo. Ale později to popřel,“ dodal, v čem spočívá Benešův rozpor.

Co je Stalin zač, si uvědomil, ale pozdě

Beneš byl tím, kdo přesvědčoval na konci druhé světové války evropské státníky, že se dá dohodnout se sovětským vůdcem Stalinem. Kosatík nemyslí, že by za tímto jeho přesvědčím stála naivita. „Byl jeden z nejinformovanějších státníků. Když už jednou vymyslel zradu Západu, tak mu z toho vyšel příklon k Východu. A k Východu inklinoval vždycky,“ upřesňuje.

Zároveň si Beneš uvědomoval Stalinovu nebezpečnost. „A tady už podle mě začíná Benešova chyba, protože on byl přesvědčen, že diktátor ocení, že je pozván k – obrazně řečeno – bohatě prostřenému stolu evropských demokracií, a že se teda sám ten jeho režim zdemokratizuje,“ popisuje Kosatík politikův omyl. V té době už totiž docházelo v Sovětském svazu k politickým procesům, jimiž se stalinský režim – říká Kosatík – chlubil coby sebeočistným mechanismem.

„Ale nejpozději, když začalo tak řečené osvobozování republiky, to znamená dobývání Rudou armádou, tak mu to začalo docházet. Takže tento několikaletý podporovatel všeho sovětského začal na poslední chvíli žádat Američany, aby spěchali do Prahy. Jenže už bylo pozdě,“ upozorňuje Kosatík.

Benešovo jméno je spojeno také s kontroverzní kapitolou československé moderní historie, tedy odsunem německého obyvatelstva na základě jím podepsaného dekretu. Ve vztahu k Němcům, i sudetským, byl jiný než Masaryk.

„Masaryk, syn německé maminky vychovaný v německé kultuře, německy orientovaný vzdělanec, ale nakonec vytvoří českou nacionální teorii založenou na humanitních ideálech. A Němce po zbytek života bere jako silného, ale rovného partnera, dokáže s nimi jednat z očí do očí. Beneš byl z Rokycanska, z česko-německého jazykového pomezí a celý život to v jeho textech nacházíte, že si naopak nesl přesvědčení, že Němci jsou podezřelí a potenciální uličníci vlastně za všech okolností. Viděl v nich zavilé nepřátele,“ srovnal Kosatík dva prvorepublikové prezidenty.