Náš život hoří jako svíce. Básník Václav Hrabě by oslavil osmdesát let

Václav Hrabě se narodil 13. června 1940 v Příbrami jako syn železničáře Jana Hraběte a Magdaleny rozené Kalinové. Měl o jedenáct let starší sestru Jarmilu. Dětství prožil v Lochovicích na úpatí brdských kopců.

Podle vzpomínek se u něj nadání projevovalo odmalička, nezvykle brzy chodil, mluvil a četl vše, co mu přišlo do ruky. A zbytek času věnoval muzice. Začal s houslemi a propadl klarinetu. Na hořovickém gymnáziu založil kapelu. „Vždycky přišel Vašek s klarinetem a my jsme to mohli zabalit, protože všecky holky byly jeho,“ vyprávěl kolega z kapely Vladimír Jiráň.

Energický mladík zároveň působil křehkým a citlivým dojmem. „Z očí mu zářila taková dětská odevzdaná upřímnost, taková důvěra, že mu nešlo vynadat. Vzbuzoval v člověku naděje, že svět je hezký,“ vzpomínal matematikář Josef Svoboda. Nadějný student později odešel na Vysokou školu pedagogickou do Prahy studovat český jazyk a dějepis.

Pít, psát, milovat

V Praze se mu otevřel velký svět a jeho život rychle nabral na horečném tempu. Přes den chodil do školy, večery ale trávil v klubech, hrál dixieland a jazz, po nocích diskutoval s přáteli. K tahům patřil alkohol, ale i prášky, zejména tehdy oblíbený fenmetrazin.

Básně psal nad ránem. „On byl nespavec. On se potřeboval nabít nějakou energií, to byly ty kluby a muzika, pak přišel domů a byl schopen psát,“ líčil jeho kamarád Josef Rebec.

Na konci školy nastoupil dvouletou vojenskou službu. Tam se snažil co nejčastěji dostat na marodku, kde mohl celkem nerušeně psát. Během vojny se také oženil a jeho ženě Olze se narodil syn Jan.

Po návratu z vojny v roce 1963 proto odmítl nastoupit jako učitel „na umístěnku“ v pohraničních Kraslicích, aby mohl zůstat s rodinou v novém bytě v Jánské ulici v Praze. Pracoval třeba jako pomocný dělník nebo knihovník Městské knihovny.

Setkání s Ginsbergem

Naplno se znovu zapojil do kulturního života. Začal publikovat v časopise Tvář. V jedné reportáži například popsal zážitky z autostopu napříč republikou. Byl u vzniku proslulé kavárny Viola, působil tam jako technik, recitoval, psal básně, recenze, vymýšlel nové projekty. „Měl jsem z něj pocit člověka prozářeného sluncem,“ vybavil si Alfred Strejček.

Návštěvnici Violy tak mohli slyšet slavné Blues za Vladimíra Majakovského, Reduta blues nebo Blues pro bláznivou holku. Podmanivost jeho tvorby byla prohloubena právě „bluesovou“ dikcí volného verše, který se inspiroval dílem Lawrence Ferlinghettiho, Allena Ginsberga a dalších autorů americké beatnické generace.

S prvními překlady beatniků, které do češtiny geniálně převáděl překladatel Jan Zábrana, se setkával od začátku šedesátých let.

Když v roce 1965 přijel Allen Ginsberg na návštěvu Prahy, Hrabě se s ním setkal a napsal s ním rozhovor. Navzdory klišé o „českém beatnikovi“ však mladý básník nevycházel hlavně z amerických autorů, jeho poetiku zásadně ovlivnili i čeští mistři jako Antonín Sova, Jiří Šotola, Vítězslav Nezval a další.

Zlomené manželství

Na Hraběte se zároveň od roku 1964 valily problémy. Těžko vycházel s penězi, nedařilo se mu najít učitelské místo, a především se mu po dvou letech rozpadlo manželství. „Buď si nechal zlomit nohu na vojně, nebo si nechal zlomit manželství. Byla to stále stejná úpornost, aby si mohl dělat, co chce,“ vysvětloval Mikuláš Lubomírský.

Po rozvodu bydlel s bývalou ženou Olgou, která se znovu vdala a narodil se jí druhý syn, v jednom malém bytě v centru Prahy. Začal učit na škole v Košířích, kromě učitelské práce ale stále recitoval ve Viole, psal do časopisů, účastnil se mnoha dalších projektů.

Pátého března 1965 po příchodu domů kolem třetí ráno si jako obvykle přitápěl plynovým sporákem. Plamen jednoho hořáku však uhasl a spící mladík zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým. Je pohřben v brdských Lochovicích, kde strávil mládí.

Stop-time Mirka Kováříka

Ačkoliv pro mnohé je jeho jméno synonymem básníka, nikdy nespatřil vydanou knihu svých veršů. Některé publikoval časopisecky, ale především se šířily v opisech. Jeho textů se ale ujal básník a recitátor Mirek Kovářík, který z nich v druhé polovině šedesátých let vytvořil poetické pásmo Stop-time s podtitulem Rekviem za Václava Hraběte.

Postupně tak vznikly edice Stop-time vydaná v Mladé frontě (1969), Blues v modré a bílé v Melantrichu (1977) a kompletní Blues pro bláznivou holku, která vyšla roku 1990 u nakladatelství Československý spisovatel. Knihu připravili z autorovy pozůstalosti a dalších pramenů spolu s Mirkem Kováříkem také Hrabětův syn Jan Miškovský a básník Jaromír Pelc.

V roce 1995 vyšla kniha, která pro mnohé čtenáře dodnes znamená přelomové setkání s poezií, v novém vydání pod názvem Blues, s podtitulem Blues pro bláznivou holku a jiné básně, v nakladatelství Labyrint. Knižně vyšel také prozaický text Horečka.

Mišík na Letné

Do širokého povědomí verše zapsali také rockoví muzikanti, kteří texty zhudebňovali. Především Vladimír Mišík se svou kapelou Etc… je s básněmi Václava Hraběte neoddělitelně spojen. Variace na renesanční téma, Ty II. nebo Jam session vyšly v roce 1980 na albu nazvaném prostě 2.

Právě Variace na renesanční téma se zařadila mezi neslavnější texty české poezie. Původně byla přitom zřejmě součástí většího celku, upozorňuje překladatel a publicista Josef Rauvolf. Hrabě ji s největší pravděpodobností napsal do hry Královna Margot. Ta se však nedochovala, její text se ztratil. Rukopis samotné básně se ale naštěstí zachránil.

V podání Vladimíra Mišíka pak zlidověla. „To už jsme začínali hrát jako ETC,“ vzpomínal muzikant na vznik legendární skladby. „Ale neměli jsme kšefty. Takže jsme se domluvili s Vláďou Mertou, a začali jsme vystupovat jen se španělkami jako Čundrground. Najednou jsem ale zjistil, že ty bigbítové písničky, které mám, se takhle prostě nedají hrát. Začal jsem si proto tak trochu zrychleně psát na tohle hraní repertoár, a vytanuly mi na mysl i ty pomuchlaný papíry s Hrabětem.“

„Opět jsem si je pročítal, to už se záměrem, že bych na ně zkusil najít nějaké akordy. Pomalinku to začalo vznikat, to bylo období asi tří měsíců poměrně intenzivního mapování, vymýšlení a vybírání. To bylo tak v letech 1972 nebo 1973,“ vyprávěl Mišík.

Variace pak zazněla i při rozpadu komunistického režimu. Právě píseň o lásce, která je jako večernice, zazpíval Mišík během masových demonstrací na pražské Letné v listopadu 1989.