Michal Viewegh dopsal román Dula. Volně v něm navazuje na své „biomanželské“ příběhy. Nezapírá, že do značné míry bude novinka opět autobiografická. Za svou životní knihu prý považuje Báječná léta pod psa, a napíše-li další tak úspěšné dílo, záleží na tom, zda se mu podaří objevit podobně rezonující téma. Literární ceny od kritiků se mu sice stále vyhýbají, ale říká, že o čtenářskou přízeň nepřichází, byť za nejprodávanějšího českého romanopisce už neplatí.
Novinka Dula by měla vyjít v říjnu. Čtenářům odtajní další pokračování příběhu, v němž je podobnost s některými životními zákrutami samotného autora nápadná. V připravované knize se stárnoucí spisovatel Mojmír nedovede smířit s rozvodem.
„Přiznávám, že míra autobiografičnosti u některých mých knih je vyšší, než je v kraji zvykem,“ přiznává Viewegh, „ale samozřejmě zdaleka ne každá scéna, která v tom románu je, je pravdivá. Mojmír začne chodit s porodní asistentkou, jede s ní na Maledivy, to jsou všechno fiktivní příběhy.“
Nijak také nepopírá, že volná trilogie (Biomanželka, Biomanžel, Dula) se strefuje do trendu zdravého života a různých alternativ. „Jsou beletristickou polemikou s některými excesy stran životních stylů, feministických úletů, porodů do vody a kultu bio,“ přitakává. Jako dula působí i spisovatelova bývalá žena.
Nečekal jsem, že povedu žebříčky dvacet let
Změny vnímá Viewegh rovněž ve své profesi literáta. Knižní trh se podle něho za posledních deset let drasticky změnil. „Za jeden rok se úspěšného románu prodalo třeba dvě stě tisíc výtisků, dneska když prodáte pětadvacet, tak je to považováno za dobrý výsledek. Ale nebyl tady internet, kabelovky chrlí denně desítky dobrých příběhů, nejen brak, ale i skvělé filmy, a to je taková konkurence literatuře, že si myslím, že často nestíháme,“ srovnává.
Vieweghovy nejčtenější romány překročily hranici sta tisíc prodaných výtisků. V žebříčcích se sice stále drží, ale už je nevede. „Nikdy jsem se nedomníval, že budu dominovat českému knižnímu trhu dvacet let,“ podotýká nicméně.
„Jsem rád, že se mi to dařilo počátkem devadesátých let, kdy jsem byl mnoho let první nebo druhý nebo třetí na těch žebříčcích, nicméně to třetí místo obsadím občas i dneska, takže si nestěžuju, chraň pánbůh, a je úplně logické, že se objeví noví autoři, neznámí, zajímavější pro čtenáře, kteří už třeba mohou být Vieweghem trochu znuděni nebo unaveni. Ale zase musím říct, že mám své věrné příznivce a že pořád počty prodaných výtisků jsou vysoce nadstandardní ve srovnání s průměrem,“ uvedl.
Z tuzemských autorů u čtenářů v prodejnosti vedou momentálně Alena Mornštajnová, Karin Lednická či Patrik Hartl. Viewegh ale prý svou „konkurenci“ nesleduje. „Bude to znít namyšleně, že si myslím, že je to špatné, ale fakt to není pravda,“ rád by ale upozornil.
Zpátky do hry
Důvody má jiné: „Já mám prostě se čtením problém. Mně se většina témat tak nějak vzdálila. Dodneška beru antidepresiva. Pro mě není jednoduché najít knihu, která udrží mou pozornost týden nebo čtrnáct dní, kdy ji budu číst, a zároveň mám ty handicapy, že přečtu čtyřicet stránek, a když to na dva dny odložím, zjistím, že vůbec nevím, co jsem četl, a musím se k tomu vracet.“
Odkazuje k těžké životní zkoušce před téměř deseti lety, kdy mu praskla aorta a ocitl se v ohrožení života. Následovaly měsíce zotavování. Necelý rok po operaci vydal Viewegh knížku Můj život po životě, v níž deníkovou formou seznamoval své čtenáře s tím, jak s nemocí bojoval.
Rozcvičkou na román pak měl být před šesti let povídkový titul Zpátky ve hře. Podařilo se Vieweghovi vrátit nejen do hry, ale i do původní spisovatelské formy? „Řekl bych, že ano,“ soudí sám autor. „Doufám, že nějaké handicapy v textu nejsou vidět, i když kdyby tady seděla má nakladatelská redaktorka, bezpochyby by řekla, že tam vidět jsou, protože odevzdávám rukopisy v horším stavu než před úrazem,“ netají se.
Případné proměny stylu a námětů ale podle něho s jeho zdravotními potížemi nesouvisí. Spíš ukazují na stárnutí. „Protože mně bude příští rok šedesát, obávám se, že Povídky o manželství a o sexu už nikdy nenapíšu. To byl text, který jsem psal jako pětatřicetiletý playboy v úplně jiné době, žil jsem úplně jiným životním stylem. Některá témata se nám prostě vzdalujou,“ smiřuje se se situací spisovatel.
Vyrovnat se v uplynulé dekádě musel nejen s životními přelomy, tedy nemocí a druhým rozvodem, ale i pracovním předělem. Po dvaceti letech se rozešel s nakladatelem Martinem Reinerem, nyní spadá pod větší křídla Euromedia Group.
„Báječné“ téma, které rezonuje
Čtenáři a také kritika Vieweghův talent objevili díky jeho druhému počinu – Báječná léta pod psa rozhodně „pod psa“ nedopadla. Na knihkupeckých pultech se stala bestsellerem a od kritiků dostala Cenu Jiřího Ortena.
Žádné další literární ocenění Viewegh už nezískal a zvláště v době své největší popularity byly vztahy s částí kritické obce docela vyostřené. Jaromíru Slomkovi, který strhal sbírku fejetonů Švédské stoly, dal dokonce pěstí. „Alespoň jsem obohatil českou literární historii o jeden komický incident… No, dneska mě to trochu mrzí,“ komentoval vyhrocený moment spisovatel později.
S výjimkou času, kdy se zotavoval, vydává Viewegh zhruba jednu knihu ročně. Žádný ze svých románů ale prý nepovažuje za uspěchaný a nemyslí si, že pokud by psaní jednoho titulu věnoval více času, vzniklo by dílo, které by uspokojilo nároky kritiků.
„Problém nevidím v čase, který si autor vymezí na napsání té knihy. Báječná léta pod psa jsem napsal za tři měsíce. A je to moje životní kniha,“ shoduje se s literárními recenzenty. „Ten problém nebude v tom, že bych to sekal jako Baťa cvičky, jak jsem občas slýchával, ale jde o to najít nosné téma, které opravdu zarezonuje ve společnosti, což se u Báječných let povedlo,“ domnívá se.
