Pozdě, ale přece. Výtvarné uskupení 12/15 čekalo na vznik i retrospektivu

Své úvodní prohlášení zveřejnila skupina před téměř čtyřiceti lety, přesně 3. června 1987. Nešlo přitom o manifest, na to byli jednotliví umělci příliš rozdílní.

„První dokumentace prací autorů volného seskupení 12/15,“ psalo se v dopise oficiálnímu Svazu výtvarných umělců, „které je reakcí na současné podmínky pro české výtvarné umění, neumožňující v dostatečné míře spontánní spolupráci ani konfrontaci umělců, vychází z potřeby změnit tuto situaci v kolektivu názorově rozdílných autorů, kteří se pokusí vzájemně respektovat odlišné výtvarné přístupy. Seskupení není uzavřené. Pozdě, ale přece.“

Tehdejší kulturní situaci vymezovaly normalizační snahy, které dopadaly tvrdě na celou kulturu a navzdory jistému uvolnění tomu nebylo jinak ani v osmdesátých letech. Nicméně jistě i vzhledem k nastupující perestrojce v Sovětském svazu se přinejmenším někteří umělci – výtvarníci, to samé ale platilo i pro populární hudbu a literaturu – snažili více zvedat hlavy a stát si za svým. Přesto to byl komunistický mocenský aparát, který držel v ruce otěže.

Vadila rudá figura

Budoucí členové skupiny 12/15 se podíleli na snahách o vymanění se z kurately normalizátorů. V červnu 1978 se na chodbách Mikrobiologického ústavu ČSAV v Praze-Krči uskutečnila výstava Konfrontace (těch proběhla celá řada, více méně pololegálně až ilegálně), již uspořádali Jiří Sozanský, Petr Pavlík a kritička Marcela Pánková.

Vystavovalo dvacet jedna výtvarníků, mezi nimi již osm členů budoucí skupiny 12/15. Výstava proběhla v podstatě bez problémů, až na obraz Michaela Rittsteina Nechci v kleci (1976). Zobrazoval, jak píše v katalogu kutnohorské výstavy její kurátor Petr Mach, „rudou figuru klečící na všech čtyřech v interiéru vybaveném pouze červenou žárovkou, kdy celé plátno bylo přetažené drátěným pletivem na králíkárny“.

Nepřekvapí, že „vyvolalo pobouření jednoho z vedoucích zaměstnanců ústavu a následně zákrok StB doprovozený uzamčením vystavujících na vrátnici“. Naštěstí ředitel Národní galerie Jiří Kotalík, přivolaný Sozanským, státní bezpečnosti vysvětlil, že „vystavená díla nejsou politickou provokací“.

Přesto byla výstava předčasně ukončena. Nahlédnutí do archivu ukazuje, že Michael Rittstein StB dál nezajímal, ovšem, jak uvádí Mach, „o budoucím postavení účastníků akce mimo oficiální výtvarnou scénu bylo definitivně rozhodnuto“. Připomíná, že se blížilo desáté výročí srpnové okupace a od procesu s kapelou The Plastic People of the Universe také neuběhlo příliš času, stejně jako od vyhlášení Charty 77.

Generační výstavy

Budoucí členy 12/15 lze zaznamenat i na výstavách první poloviny osmdesátých let, z nichž mnohé neunikly pozornosti StB. Ať už to byly předčasně ukončené Obrazy, obrazy... v Karlových Varech; Malostranské dvorky, kdy výtvarníci svá díla zasazovali přímo do prostředí pražských dvorků; nebo Obrazy a sochy v kulturním domě na Praze 9. Tato výstava ovšem trvala jen týden, než byla zavřena na základě svazové instruktážní listiny o „nevhodných autorech“.

Poté byl následkem „zpřísněného dohledu oficiálních míst“ na několik dalších let s generačními výstavami konec, ovšem v roce 1985 vyšla v samizdatu Šedá cihla 78/1985, dokumentující tvorbu sedmdesáti osmi umělců, a to včetně deseti členů 12/15.

Všeobecně se počítalo s nějakou reakcí StB, ovšem náhle bylo ticho po pěšině. Ale, jak uvažuje Petr Mach, jedno z možných vysvětlení je polistopadové zjištění, že někteří ze zúčastněných spolupracovali s StB. Pravdou ale také je, že v tu dobu již režim a jeho represivní složky prostě nestíhaly.

Podle Macha se přelomovou ukázala být Výstava třiceti výtvarníků ve vysočanském Lidovém domě, na niž Jiří David a Stanislav Diviš vybrali patnáct umělců ze své, tehdy „mladé“ generace, a přizvaného Kurta Gebauera pověřili, aby obdobný výběr provedl ze své, „starší“ generace. Věkový rozdíl mezi nejmladším a nejstarším tentokrát činil třicet let. A zároveň to byl impuls pro vznik jak skupiny Tvrdohlaví, tak 12/15.

Čelili otázce, o co jim jde

Zakladateli skupiny byli čtyři spolužáci z Akademie výtvarných umění v Praze Václav Bláha, Vladimír Novák, Petr Pavlík a už zmíněný Rittstein. Přizvali si Jiřího Beránka, Jaroslava E. Dvořáka, Kurta Gebauera, Ivana Ouhela a Tomáše Švédu, nejmladším pak byl Ivan Kafka. Později se přidal Jiří Sopko.

Všichni se znali již ze studií i uvedených výstav a slovy jednoho z kurátorů Richarda Druryho: „Absolvovali v naprosté většině na počátku sedmdesátých let, takže vstřebávali inspirace z šedesátých let. Tehdy šlo o pluralitní, dynamickou scénu – ovšem poté, co absolvovali, vstoupili na měsíční krajinu, do normalizačních podmínek.“

Pokračuje: „A do úplně jiné situace, poznamenané útlakem, ideologickými i jinými dogmaty, kdy měli přistoupit na rozběhlou hru na cukr a bič. Takže tito umělci čelili otázce: O co mi jde? Jako umělci, jako člověku? Vrátili se k sobě a do sebe, u každého z nich to samozřejmě již tehdy probíhalo jinak, ostatně již byli vyhraněnými osobnostmi neoficiální scény. Otázku pobytu člověka na tomto světě každý řešil po svém – co to vlastně znamená svoboda, můj prostor. Ovšem měli i společného jmenovatele, jímž bylo vnitřní řešení prostoru lidského osudu, prostoru krajiny, prostoru vnitřní představivosti.“

Výtvarníci z 12/15 zároveň stáli, podle Druryho, před problémem: „Modernistické -ismy, které byly na Západě už beztak převážně vyčerpány, jim už nemohly sloužit jako orientační systém. Pro české umělce sedmdesátých let se jediným spolehlivým kompasem stal jejich vlastní vnitřní život a cykly lidského bytí – univerzální, a přitom hluboce osobní.“ Zmiňuje i paradox té doby: „Mluví se sice o generaci sedmdesátých let, ovšem tehdy, kvůli politické situaci a všemu, co z ní vyplývalo, nemohla na oficiální umělecké scéně fungovat jako formálně vymezená entita.“

Název vznikl na schodech

Skupina přesto vznikla. Stále ovšem neměla své úderné, provokativní jméno. Jak k tomu došlo, vysvětlil Rittstein: „Šli jsme ve Francouzském institutu s panem Kafkou seniorem ze schodů a za námi kráčela moje žena. Bavili jsme se o tom, že takoví staří klackové zakládají skupinu, že už to je za pět minut dvanáct. Ale moje žena řekla, kdepak, chlapci, to je patnáct minut po dvanáctý.“

A tak to také zaznělo nejen ve zmiňovaném dopise výtvarnickému svazu, ale také na první skupinové výstavě, zahájené 22. dubna 1988 v jízdárně zámku v Kolodějích. O hladu, jaký mezi milovníky skutečného umění panoval, svědčí i to, že navzdory složitější dopravě expozici navštívilo úctyhodných 12 tisíc návštěvníků.

Navzdory zmíněné odlišnosti výtvarných přístupů a technik byla společnou charakteristickou členů 12/15 autenticita jejich děl. Drury citoval někdejší Rittsteinův výrok, že „skutečné autentické umělecké dílo je to, které nemůže neexistovat, takže musí na svět“.

Sám umělec vzápětí přiznal, že svá slova mezitím zapomněl, ovšem dodal: „Umělecké dílo je takové, na které je umělec tak zvědavý, tak moc ho chce vidět, že ho – za všech okolností – musí udělat. Neexistují žádné politické, komerční a jiné tlaky, jeho prostě zajímá, jak bude ráno vypadat.“ A to lze vztáhnout i na tvorbu jeho skupinových kolegů.

Po kolodějském úspěchu proběhla v říjnu téhož roku výstava v Lidovém domě v pražských Vysočanech, na níž se představila nejen 12/15, ale i „starší či mladší vrstevníci“. Tedy Jan Bauch, Květa a Jitka Válovy, Karel Malich, Stanislav Kolíbal, Olbram Zoubek, Libor Fára či Rudolf Němec.

Zajímavou okolnost zmínil sochař Gebauer: „Když jiní zjistili, že nás komunisti nezavřeli do kriminálu nebo něco takového, že to tak ignorovali, tak do půlroku vzniklo údajně na třicet dalších uměleckých skupin. A v listopadu 1989 to byla veliká pomoc, protože se zavřely galerie a dělaly se tam plakáty, jako třeba v Galerii mladých, v Mánesu a podobně.“

Zakládací dopis byl shodou okolností datován stejným dnem, kdy bylo oznámeno založení skupiny Tvrdohlaví.

Čekání na retrospektivu

Zdálo by se, že skupina s takovým jménem nebude mít problém uspořádat důstojnou retrospektivu. Ovšem nebylo tomu tak. Josef Vomáčka, který tehdy působil, byť velice volně, stejně jako byli umělci sami za sebe, jako jejich první „manažer“, to zkoušel různě, i v Národní galerii. Reakcí ale bylo odmítání či se to „nějak nepozdávalo“.

S nápadem na retrospektivu přišel Jiří Beránek. „Udělejme to, ještě než všichni zemřeme,“ prohlásil. Ironií je, že on sám, ale i další tři umělci, Vladimír Dvořák, Ivan Ouhel a Jiří Načeradský, se kutnohorské retrospektivy nedožili.

Druhý kurátor Mach ještě k problémům s uspořádáním retrospektivy dodává, že v České republice byli malíři „obrazů s obsahem“ vykazováni na smetiště dějin. A opomíjení ze strany organizátorů přehledových výstav se podle Macha netýkalo jen některých členů seskupení 12/15, ale i jejich studentů.

Díla i doba

Kutnohorská expozice je koncipována jako stručný průřez dílem členů skupiny vzniklým mezi polovinou osmdesátých a devadesátých let. Vedle konkrétních děl chce podle kurátorů také reflektovat situaci, z níž skupina vznikla. Jak řekl Drury, „ukázat nejen jedinečnou výpověď generace sedmdesátých let, kdy tato skupina byla jakýmsi ohniskem, což byl ovšem od samého počátku jejich záměr, nebýt skupinou uzavřenou, která řeší pouze své interní věci, ale být ohniskem širšího pole dění a umožňovat pluralitní konfrontaci tvůrčích hlasů a postojů, umožňovat dialog, a to především v rámci výstavních projektů“.

Kurátorům přitom nešlo pouze o vytvoření jakéhosi retra, protože jak připomínají, doba, ve které se skupina pohybuje, „to byla doba nesvobody – ta se pak ovšem přehoupne do doby relativně neřízené demokracie; svobody, která je tak volná, až je to vlastně paradoxně jakási další tíha“. Drury zdůrazňuje, že rozhodně netvrdí, že ji umělci skupiny reflektují přímo, „jsou ale součástí té skutečnosti, tudíž vypovídají o tom, jak umělec reflektuje složitou, tíživou dobu“. Myslí si, že to je jeden z těch klíčů, z hnacích motorů, jeden z těch „zdrojů energie, kterou cítíme ve vystavených dílech“.

Výstava, k níž vyšel i podrobně zpracovaný katalog, potrvá v kutnohorském GASK do 8. března 2026.