Při Čekání na Godota v Brně se nic neřekne, a všechno je jasné

Vladimír a Estragon – dva tuláci a klauni – sedí pod stromem a čekají na příchod někoho jménem Godot. Jméno příchozího je ovšem to jediné, co vědí s jistotou. Neví ani, zda čekají na správném místě, ve správný den či čas. Jejich dialogy, založené na zdánlivě nesmyslných větách a nic neříkajících klišé, se postupně proměňují ve svědectví o absurditě lidské existence.

„Samuel Beckett odmítl říct, o čem to je,“ připomíná režisér Vajdička. Podle něho ale diváci ani nepotřebují naplno slyšet, proč se Vladimír s Estragonem ocitli tam, kde se ocitli, jak jsou tam dlouho ani proč mají mezi sebou natolik pohnutý vztah.

„My to divákům zahrajeme velmi přesně, ale protože to nedovyslovíme, budou si moci vložit za jednání a slova vlastní příběh. Nemusí dekódovat ten náš. Ostatně i Samuel Beckett by nám nejspíš řekl, že tam vůbec žádný příběh není a že je to všechno jasné,“ uvedl Vajdička.

Každá doba si musí na Godota počkat

Nastudovat inscenaci bylo podle herců i dramaturga Jaroslava Jurečky náročné. Jednak kvůli délce textu, jednak proto, že Beckett žádné úpravy nepovolil. „Godota by chtěl inscenovat kdekdo, ale musí k tomu mít ty dva herce, kteří to dokážou naplnit, a hlavně kteří to dokážou ustát, protože ono je velmi fyzicky náročné táhnout tři hodiny představení,“ podotýká dramaturg.

Absurdní konverzaci vedou Petr Kubes a Michal Bumbálek. „Text je nesmírně dlouhý,“ souhlasí představitel Vladimíra Petr Kubes, „ale musím říct, že díky němu na jevišti prožíváme zdánlivě jednoduché situace, za nimiž jsou ovšem hluboká lidská dramata a zrcadlí se v nich celý život.“

Beckett Čekání na Godota dokončil po druhé světové válce. Poukazování na nelidskost, nebo naopak lidskost světa ale nezastaralo. „Je to totálně nadčasový text. Myslím si, že každá doba si musí na svého Godota počkat, musí si ho najít a musí si ho vyložit,“ nepochybuje Bumbálek. Diváci Národního divadla Brno tu možnost mají už při repríze 4. března.