K vrcholícím oslavám šedesáti let Divadla Na zábradlí uvedl zdejší kmenový tvůrčí tým inscenaci Persony. Režisér Jan Mikulášek s dramaturgyní Dorou Viceníkovou v ní vycházejí z rozsáhlého díla Ingmara Bergmana, dalšího letošního jubilanta, od jehož narození v červenci uplynulo sto let.
Mikulášek s Viceníkovou se každopádně – a obecně vzato velice rozumně – nesnaží napodobovat osobitý vizuální a vyprávěcí styl švédského tvůrce. I proto pro koláž v podstatě nesouvisejících scén, do nichž zhušťují některé z Bergmanových nejznámějších filmů (Sedmá pečeť, Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Hodina vlků, Persona), čerpali především z jeho scénářů. Ty Bergman vydával knižně, čímž se stávaly svébytnými uměleckými díly. Tvůrčí duo ze Zábradlí se tak chápe slavného díla částečně ve snaze oprostit se od filmových obrazů, které nahrazuje už také „typicky“ vlastní poetikou.
Jenže, jak ostatně v jiné souvislosti zmiňuje v programu k inscenaci Persony filmová teoretička Stanislava Přádná, při četbě Bergmana se lze jen těžko ubránit „periferně dorážejícím filmovým asociacím“. Nesrovnávat účinek je zkrátka zapeklité, ačkoliv je jasné, že se Na zábradlí záměrně vydali jinou cestou. Otázka je, zda diváka znalého filmových „předloh“ dění na jevišti beztak pocitově mnohdy nepřenáší k původnímu dílu, zda se mu při sledování Person nedostavuje spíše emoční vzpomínka „na Bergmana“ jako takového.
Inscenace Na zábradlí – na rozdíl od Bergmanových filmů – totiž zůstává od publika jaksi „na distanc“, byť je zde tentokrát patrná snaha upozadit ironii a odstup, typické pro rukopis zdejšího tvůrčího týmu a jeho autorských inscenací, a poskytnout více prostoru psychologii a emocím. Ani zdůrazňování hororové atmosféry v grimasách, hlasových mutacích i zvucích většinou nepomáhá, byť je tu několik mimořádných a funkčních nápadů, jako třeba na zadní stěnu promítnutý stín usurpátorské matky z Podzimní sonáty, mezi jejímaž nohama působí dcera v souladu se svým pocitem jako pouhé nic.
Hraje se – ostatně to už je Na zábradlí opravdu pravidlem – na mimořádně působivé scéně Marka Cpina, v sevření dřevěného obložení. Čistota linií i barev (vše v jakémsi pískovém neutrálu protkaném vpády černé, ať už v kostýmech či v opakujícím se symbolu černě vybarveného kruhu), zároveň nádherná i děsivá ve své symetrii…
