Tara Fuki přišli s albem Motyle. I na šesté desce v pořadí se duo zpívajících nadále drží svého charakteristického zvuku, a to včetně převažující polštiny. Jen vše opět posouvají dál.
Předcházející album Winna vyšlo v roce 2014. Nesvědčí to možná o přílišné aktivitě, zvláště když si uvědomíme, že svůj debut vydali Tara Fuki v roce 2001, a šest desek za téměř dvacet let, to skutečně není mnoho. Na druhou stranu každé z jejich alb bylo jedinečné, nebylo uspěchané a přišlo v pravý čas, zkrátka bylo vyzrálé.
V případě Tara Fuki je zároveň nutno připočíst skutečnost, že Andrea Kostankiewicz-Nazir žije již dlouhá léta ve Francii, což společné tvorbě jistě nenapomáhá, nemluvě o současných kovidových bariérách. O to víc novinka potěší.
Žádný prvoplánový smutek
Úvodní Kdyby sice začíná jako romantická etuda či violoncellový koncert, pak ovšem přijde zpěv, který tento dojem lehce rozmlží – nicméně ladění písně i její harmonie přesto zůstávají dosti melancholické, a to včetně textu. A dlužno dodat, že to samé platí pro řadu dalších písní.
Texty, až na jednu výjimku původní, jsou velice osobní, intimní výpovědi, nečekejme však nějaký prvoplánový mollový smutek, byť své jistě dělá i samotný zvuk violoncell „naladěných co možno nejhlouběji“.
Promyšlené aranže
A mluvíme-li o zvuku, pro všechna alba Tara Fuki platí, že se duu dařilo přicházet s nápaditými aranžemi, díky kterým se vyhýbalo přece jen jistému omezení zvukové palety danému dvěma stejnými nástroji.
Krásný příklad toho, jak se Tara Fuki podařilo vyhnout monotónnímu zvuku, je skladba Rano – díky promyšlené aranži, kdy jeden z nástrojů spíše drží basy, jak to má v kapele na starosti basová kytara, zatímco druhé violoncello vybrnkává či hraje melodii, a také díky nápadité práci s vedením hlasů. Úvodem písně jen obě hudebnice skatují, do skatu pak jeden hlas drží melodii s doprovodem vybrnkávaných akordů.
Podmalováno Milošem Dvořáčkem
A k tomu přičtěme decentní zapojení elektroniky a perkusí hostujícího Miloše Dvořáčka a neustálé prolínání jak motivů, tak střídání způsobů hry – a máme pestrou nahrávku, jež dává zapomenout na jakékoli limity. Ještě k Dvořáčkově vkladu: jeho hra je v mixu decentně stažena, nahrávkám nedominuje, přesto je funkčně doplňuje, podmalovává a dodává jim vnitřní tep. Více jej slyšíme ve skladbě Rozmowy, ani zde však nevystupuje do popředí.
S jistou komorností alba kontrastuje závěrečná píseň Samoty, jež navzdory názvu pořádně rockově zabouří, přičem neslyšíme náležitě vyostřenou elektrickou kytaru, ale zefektované violoncello.
A s podobnou otevřeností a nápaditostí přistupují Tara Fuki ke všem písním alba Motyle, jež je nahrávkou, která by rozhodně, i přes momentální nemožnost koncertního provedení, neměla zapadnout. Na to je až příliš poctivá a dobrá.
