O kvalitách kytaristy Radima Hladíka již od samých počátků jeho dlouhé umělecké dráhy nikdo ani nezapochyboval. Čtyřalbum Má hra 1969-2018, jež k poctě tohoto hudebníka právě vyšlo, jen potvrzuje Hladíkův význam.
Radim Hladík (1946-2016) bude navždy zapsán především jako vynikající kytarista, který v 60. letech ve skupinách The Matadors, a po jejich rozpadu v Blue Effect předváděl, co vše lze na elektrickou kytaru zahrát. Jeho význam ovšem spočíval nejen ve skvělé technice, to je vlastně to méně důležité – Hladík byl především citlivý hudebník, který věděl, kdy se do svých šesti strun doslova opřít, a kdy je, v souladu se svým jménem, pouze hladit.
A také měl cit pro výstavbu sól, stejně jako – a to je zvláště u sólových hráčů podstatné – pro doprovázení, kdy se dokázal stáhnout a „hrát na jiného“. Zároveň nelze pominout jeho skladatelské schopnosti. Na jednoho možná až příliš chvály, v Hladíkově případě však zcela na místě.
O těchto kvalitách Radima Hladíka se přesvědčujeme na všech čtyřech discích velkoryse pojatého a tematicky rozděleného výběru. První disk, Blue Effect (zájemce o působení v The Matadors můžeme odkázat na nedávno vydanou reedici jejich nahrávek) přináší, jak vidno, nahrávky legendárního Blue Effectu (a jeho různých mutací, včetně komunisty vnucených změn názvu na Modrý Efekt či M. Efekt).
Vedle Hladíka tak slyšíme i různé hudebníky a také zpěváky, od původního a nepřekonatelného Vladimíra Mišíka (jak je slyšet z jiné verze jím zpívané písně), přes Leška Semelku z dob, kdy ještě zpíval rock, brněnského Oldřicha Veselého, Davida Kollera a další.
Za připomenutí jistě stojí obě nahrávky prvního singlu Blue Effectu z roku 1969 – Mišíkův Slunečný hrob zde slyšíme v koncertní verzi z roku 2007 s mladšími muzikanty, ovšem Muddy Watersovo blues I've Got My Mojo Working, v originále svižně odpíchnuté, je zde v nápaditě zpomalené verzi, o to větší je v ní zcela autentické napětí.
A proč nepřipomenout i krásnou instrumentálku Čajovna, na principu Ravelova Bolera (již v roce 1968 je Hladík prohlašoval za svou oblíbenou skladbu!). A také další instrumentální skladbu Návštěva u tety Markéty, vypití šálku čaje, původně na opomíjeném albu Coniunctio z roku 1970, na němž spojili své síly Blue Effect a tehdy víceméně free-jazzový Jazz Q Jiřího Stivína, a zařadili se tak do tehdy ještě teprve se klubající fúze dříve neslučitelných žánrů. Slyšíme i zajímavé spojení s Jazzovým orchestrem Čs. rozhlasu z alb Nová syntéza (1971) a Nová syntéza 2 (1974).
Spolupráce i filmy
Mnoho posluchačů nejspíš sáhne hlavně po tomto disku, za pozornost stojí ale i další tři: na druhém, nazvaném Spolupráce, se můžeme přesvědčit o již zmíněných doprovázečských kvalitách. Hladík zde totiž hraje jak s Jaroslavem Hutkou moravské lidovky, tak společně s Mariánem Vargou a Pavolem Hammelem či Petrem Mukem, skupinou Alice a Danem Bártou, ale také, velice zajímavě, s Dagmar Andrtovou-Voňkovou na jejím experimentujícím albu Voliéra (1997).
Jistě objevný je především třetí disk Filmy, nabízející pro naprostou většinu fanoušků skrytou polohu Hladíkovy tvorby, například hudbu k Michálkově Americe a Zapomenutému světlu, ale i k televizní produkci. Některé položky jsou jistě pro mnohé překvapivé, například nahrávky k filmu Saxana a lexikon kouzel. Na posledním disku Projekty pak slyšíme mimo jiné hudbu k divadelním představením, pantomimě či programu Křižíkovy fontány z Erbenovy Kytice, kde slyšíme i Martu Kubišovou, Elišku Balzerovou či Jana Kačera.
Pokud jde o výběr zařazených nahrávek, je to samozřejmě věc osobního vkusu a těžko s ním nějak polemizovat. Nicméně, například píseň Něžná, singl z roku 1984, bych bez problémů oželel, a to nejen pro nevýrazný zpěv. Ovšem velkou chybou, již je třeba vytknout, zvláště v případě tak velkoryse pojaté a kvalitní retrospektivy, je absence jakýchkoli upřesňujících údajů – odkud pocházejí jednotlivé nahrávky, kdy vznikly a kdo na nich hraje či zpívá, se může méně poučený posluchač jen domýšlet nebo se k nim musí probrodit nepřehledným průvodním textem. A někdy je vůbec nenajít. Škoda…
