Album Svobodná místa Pavla Zajíčka zachycuje tohoto zpěváka a básníka v té nejlepší formě, ještě umocněné dalšími hudebníky, kteří se na živé desce podíleli. Deska, pořízená při koncertě v Pardubicích v roce 2011, je cenná i proto, že se nejspíš jedná o jeho poslední aktuální nahrávku.
Každý, kdo byl někdy svědkem Zajíčkova vystoupení, jistě nedokáže zapomenout na atmosféru jakéhosi obřadu, zasvěcování, kdy hudba byla až na druhém místě – před ní vždy stála výpověď. A platí to i pro album Svobodná místa.
Zajíčkovi se i tentokráte daří udržovat napětí pouze svým hlasem, a to přitom není žádným zpěvákem, tedy v tom klasickém slova smyslu – své texty spíše deklamuje, někdy až vyplivuje. Vždy však s naprostou přesvědčivostí a autentičností, a tedy i uvěřitelností.
Právě tyto tři charakteristiky byly vždy přítomny v hudbě DG 307, ať již se jednalo o nahrávky ze 70. let, kdy byl Zajíček nedílnou a významnou součástí našeho undergroundu, či o polistopadové, vydávané jak jako DG 307, tak pod Zajíčkovým jménem.
Mluvíme-li o síle hlasu, Zajíček by si při koncertech skutečně vystačil pouze s ním, neznamená to však, že jeho stále se proměňující muzikanti hrají nějakou podružnou druhou roli. Ne, naopak, vždy však v souladu se Zajíčkovým přednesem. Tak tomu vždy bylo a je tomu tak i na Svobodných místech.
Pieta i syrovost
Vedle Zajíčka tak slyšíme preparované piáno, sampler a kytaru Ivana Achera, klávesy a sampler Michala Nejtka, kytary Ivana Manolova a Garyho Lucase a zpěv Jany Vébrové – tato soupiska ovšem okamžitě vyžaduje dovysvětlení: Na turné tehdy hráli pouze tři z hudebníků, Acher, Nejtek a Lucas. Ivan Acher nejen že velice pečlivě vyčistil původní nahrávku, ale při přípravě vydání alba ve studiu přitočil další dva hudebníky.
Zajímavé přitom je, že jak Acher, tak Nejtek jsou skladatelé vážné hudby (viz například Acherův Sternenhoch), působící mimojiné i v Orchestru Agon, který hrál i „klasicky“ zaranžované skladby jak DG 307, tak Plastiků. Měli tak oba k Zajíčkově tvorbě velice blízko.
Hudba, již především Acher, autor sedmi z deseti písní, ale i Nejtek, k Zajíčkovým textům/básním zkomponovali, je sice pietní, to ve vztahu k undergroundové tradici, zároveň však zcela současná. Oba pracují s elektronikou i samplery.
Krásně je to slyšet při srovnání aktuální nahrávky písně Banán prorok s verzí této písně z roku 1973, kterou složil s Mejlou Hlavsou pro jejich projekt DG 307 a v roce 1974 ji DG 307 na jednom z mála (ilegálních) koncertů natočili. Kde v původní nahrávce slyšíme jak syrový zpěv, tak ještě syrovější údery do želez a podobně, drží se Nejtek sice zmíněné perkusivnosti, ale jaksi přeneseně, především pomocí klastrů smyčců, zvukových shluků (a hluků), Acher zároveň do skladby vložil Manolovo drsné atonální sólo.
Skok šílenství
Působivě se tak prolnula minulost s přítomností a nezasvěcený posluchač si – naštěstí – ničeho ani nevšimne. Pokud jej ovšem netrkne stejný text, aktuální tehdy jako dnes: „když tě čapne / ranní svěrák / myslíš že / vysvobodil by tě / smrťák / kerej tě sekne do tejla / todle známe dobře / voba dva / já i mejla / já i pavel (…) je-li však další zrození / dostaneme nohy k chození / mozky k myšlení…“.
Jak vidno, Zajíčkovy texty se vždy vyznačovaly snahou o maximální upřímnost, možná z podvědomé obavy z přílišné „uměleckosti“ je Zajíček zhusta psával nekorektní češtinou, s akcentem na hovorovost. Nikdy se však nejednalo o nějakou křeč či násilnou pózu.
A zpívá-li se v písni Tajemný hostiny, že „nikdo nenašel odvahu prvotního / skoku šílenství“, pro hudbu alba Svobodná místa to rozhodně neplatí. Vnímáme-li šílenství ne jako psychiatrickou diagnózu, ale jako schopnost vnímat a vypovídat jinak.
