Recenze: Snový Tranzit vrací Francii pod nadvládu okupantů

Příběh německého emigranta Georga, který se snaží utéct z totalitní Evropy, není jen atraktivní hříčkou ve stylu Muže z Vysokého zámku Philipa K. Dicka. Premisu, „jak by vypadala nacistická okupace v dnešní době“, nahrazuje film Christiana Petzolda Tranzit existenciálními otázkami o lidské vykořeněnosti a životě mezi dvěma světy.

Patrně žádnému německému filmaři nového tisíciletí se od kritiků a mezinárodních festivalů nedostalo takové pozornosti jako Christianu Petzoldovi. Prorazil jako zakládající osobnost takzvané Berlínské školy složené z filmových tvůrců, kteří vyzdvihují autorskou tvorbu a sdílí kritický pohled na současnou německou společnost.

S Tranzitem Petzold zadaptoval román spisovatelky Anny Seghersové, která své dílo založila na zážitcích z vlastního útěku z nacistické Evropy. Svým inspirativním adaptačním procesem Petzold opět vzbudil velký zájem světových publicistů.

Třetí říše roku 2018

Pokud si filmaři zahrávají s paralelními světy, obvykle je umisťují do divákům známých obrazů a zápletek spjatých s blízkou budoucností nebo minulostí. Z těchto tradic se ale Petzoldův Tranzit vychyluje a děj založený na říšské okupaci Francie přenáší do současných kulis. Drtivá většina předmětů zůstává rozpoznatelná – od nábytku a domácích potřeb přes oblečení až k automobilům. Jediné, co absentuje, jsou digitální technologie. Svědectvím o nich je pouze osamocená LED obrazovka v čekárně konzulátu, kde se Georg (vynikající nový talent německého filmu Franz Rogowski) snaží získat vízum do Mexika.

Absence digitálních technologií je určující pro celou zápletku. Díky tomu může docházet k starosvětským záměnám identit a zmizením beze stopy, které by vylučovaly databáze osob a všudypřítomný dohled kamer. Také v komunikaci na dálku užívají postavy výhradně dopisů a totožnost člověka se zakládá na zfalšovatelných papírových dokladech.

Paradoxy paralelních světů

Z diváckého hlediska vzniká paradoxní stav. Můžeme snad dočasně připustit existenci paralelního světa, v němž druhá světová válka vypukla o bezmála osmdesát let později. Následně ale slyšíme jméno francouzského architekta Rudyho Ricciottiho, který se narodil v roce 1952, nebo slovo „zombie“ a jsme nutně uvrženi do podivného prostoru mezi dvěma světy a časy.

Tranzit (2018, režie: Christian Petzold)
Zdroj: Schramm Film/Marco Krüger/Film Europe

Na podobném pomezí se ocitali už hrdinové předchozích režisérových snímků, třebaže to ve vyprávění nikdy nedosáhlo takové čitelnosti jako v Tranzitu. Petzoldova tvorba se často dělí na fáze a trilogie (přičemž Tranzit je završením té nazývané „Láska za časů represivních režimů“), ve výše popsaném ohledu je ale jeho autorství nezaměnitelné minimálně napříč jeho nejznámějšími filmy.

Ve Fénixovi (2014) protagonistku nutí okolnosti hrát svou vlastní dvojnici, a to v poválečném Německu, kde se všichni snaží zapomenout na tragickou minulou etapu. V Barbaře (2012) čeká perzekvovaná hrdinka na příležitost utéct z východního Německa na Západ. Jerichow (2008) zase staví muže před volbu mezi romancí a prací, která ho má dostat z dluhů.

Není náhodou, že se nejdelší část Tranzitu odehrává v Marseille, která byla vždy považována za přechodné místo a imigrantům slouží i v současnosti. Petzold vidí tento přístav jako místo věčně těkající mezi světy, tak jako se jeho hrdinové i publikum snaží uchytit v době minulé nebo přítomné. Jak jedna postava poznamená ve svém monologu, je přístav také místem, kde všichni mají nějaký příběh k vyprávění. Sám režisér zajisté patří k nejlepším z nich.

Ve znamení režijní preciznosti

Snímkem prostupuje napětí a pocit paranoie, který připomíná thrillery s nespravedlivě obviněným hrdinou nebo kriminální filmy z pohledů zločince. Snadno „zaujme“ už úvodní scéna, v níž se zužitkují tajné kontakty, všeobecná nedůvěra a udavačství. Jestli byl první akt Tranzitu zamýšlen jako vzrušující úvod k pomalejšímu a více hloubavém zbytku filmu, plní svou funkci výborně.

Po Barbaře a Fénixovi Petzoldovu režii opět charakterizuje dokonale promyšlené zacházení s barvami. Jeho dvorní kameraman Hans Fromm zpřítomňuje smrt červeným světlem, zatímco modré majáky policejních antonů značí hrozící nebezpečí. Pak už stačí jen náznak – ve scéně rozhovoru Georga s lékařem v restauraci vyvolávají nejistotu jen bleděmodrá automobilová světla v pozadí. Oranžovou barvou zalitá Marseille přitom zůstává po celou dobu velmi neumělá a nekašírovaná.

Z jiného pohledu ale může Petzoldovo pečlivé konstruktérství vzbuzovat jistý chlad. V Tranzitu zůstáváme emocionálně zainvestovaní zejména na rovině strachu o postavy. Petzold, znalý hollywoodských filmů, stupňuje napětí a nad ústředním párem začne viset hrozba tragédie. Jako hlavní inspirace se vybavuje Casablanca. V případě romantické linie příběhu je ale Tranzit spíše plochý. Starší Petzoldovy scénáře se vyznačovaly zdařilejší prací s ústředním párem. Zde je vztah Georga s uprchlicí Marií (Paula Beerová) hlavně upomínka lidskosti a lásky, kterou nezlomí ani totalitní režim.

Na loňském festivalu Berlinale byl Tranzit jedním z favoritů, nakonec ale neobdržel žádné ocenění. Vysvětlení lze shledat v tom, že ačkoli film rezonuje se současnými tématy uprchlické krize a společenského rozkladu, nestojí na nich a nenabízí z nich ani žádné východisko. Petzoldova vize ale nakonec stejně nepatří do žádného času. Mnohé tím odrazuje a mnohé nadchne. 

Další pohled na film Tranzit si můžete přečíst také v recenzi Jana Jaroše na webu ArtZóna, kulturním speciálu ČT. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 18 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
před 21 hhodinami

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...