Promrzlou krajinou ujíždí dvojice chlapců ve starém autě a klidně by mohla zaparkovat mezi nejlepšími českými filmy letošního roku. Model road movie je u Všechno bude obohacen o zimní kontext, rozdvojené vyprávění i poetické prvky, díky čemuž režisér Olmo Omerzu natočil víc než sociální drama o dospívání.
Čtrnáctiletý Mára vzal auto a vydal se na cestu téměř přes celou republiku. Do jeho plánu ale hned vpadne dvanáctiletý Heduš oděný ve vojenském maskování a vybavený falešnou zbraní, který Máru tak dlouho otravuje, až ho donutí, aby se mohl přidat. Začíná jízda, která otestuje, jací jsou Mára a Heduš kamarádi, a která pozvedá otázku, kam až je může jejich dobrodružství zavést. Mohli by třeba dojet až do Francie. Pravděpodobnější však je, že konečnou se pro ně stane policejní stanice.
Dohled nad dvojicí uličníku pomyslně převzal Olmo Omerzu, režisér tohoto filmu, slovinský rodák, který ale filmařinu vystudoval v Česku, kde také natáčí své snímky. Ty mu už vysloužily pověst talentu, který je dobré sledovat. Je to především zásluha jeho minulého díla – Rodinného filmu, který si z Cen českého filmové kritiky odnesl ocenění pro nejlepší snímek. Tematicky se Omerzu jak v Rodinném filmu, tak i v Příliš mladé noci zabýval mladými lidmi, jejich dospívání a dopadem svobody na jejich chování. Svůj zájem nezměnil ani s filmem Všechno bude.
Příběh napsaný Petrem Pýchou se záludně odvíjí ve dvou rovinách. V první provázíme Máru a Heduše na jejich výpravě skýtající mnohé odbočky a nečekaná setkání, v druhé nám tvůrci prozrazují, že Mára skončil v rukou policie. Takový přístup by se mohl snadno stát pastí, v níž se neopatrný režisér a scenárista zamotají. Vždyť co by nás mělo ještě zajímat o cestování dvou kluků, když víme, jak skončí? Naštěstí Mára je tváří v tvář policii tajemný a nepoddajný, a tak je spousta věcí nezodpovězených nebo úmyslně zavádějících.
Zdvojení vyprávění také slouží k lepšímu poznání a pochopení Máry, který je barvitější postavou, než by se na začátku zdálo. Balancuje totiž mezi drsným sígrem a hodným hochem. Hned je ale patrné, že se pouze snaží naplnit škatulku frajírka. Vyznívá to skoro jako vina špatného castingu, že debutující Tomáš Mrvík nedokáže výrazově skrýt svou dobrosrdečnost. Značnou část filmu se navíc zdá, že by v zájmu dramatického vyznění snímku bylo zapotřebí, aby přebujelé sebevědomí postava jenom nepředstírala.
Avšak právě díky kombinaci s policejní linií vyplouvá na povrch, že citlivější stránku zkrátka Mára jenom potlačuje v určité sebeobraně. Stává se tak z toho portrét mladého muže hnaného k falešné masce lhostejným světem. Zřetelné je to s každou další scénou, kdy sice Mára s Hedušem nešetří sprostými výrazy a sebejistým vyjadřováním o ženách, ale činy tomu neodpovídají. V Hedušovi, rovněž ztvárněném debutantem Janem Františkem Uherem, který si ze světa moc nedělá a který se v něm pohybuje s až autistickou naivitou, nakonec Mára nachází skutečného kamaráda, na kterého se jako na nikoho jiného může konečně spolehnout.
Cestování chladným světem
Žánr road movie se také častěji pojí s létem, zasazení do zimního prostředí tak mění pravidla. Všechno bude tak musí hledat odlišnou poetiku, než kterou skýtají dny zalité sluncem. Zamračené dny a bezbarvá krajina ale perfektně odráží náladu světa, v němž Mára žije. K tomu si tvůrci dovolí zahrnout zimní noc neobvyklou magií, která snímek posouvá z roviny pouhého sociální dramatu vstříc lyričtější podobě, která souzní s Márovou skutečnou povahou.
Zima také mnohem víc postavy uvězňuje v autě, které se místo tradičního prostředku svobody mění de facto v nástroj přežití. Bez auta totiž ztrácí přístřeší, což by se v mrazivých nocích mohlo stát osudné. To, že Márovi a Hedušovi tvůrci přistřihují volnost, ale snáze vede k vyhrocení vztahů mezi postavami i komickým situacím.
Na filmu je tak možná vůbec nejhorší jeho název, bezpříznačný, obecný a jako by vymyšlený tak, aby alespoň nějaký byl. Mohli bychom ho vlepit tuctu jiných filmů a vyšlo by to nastejno. Přitom pro mezinárodní distribuci byl zvolen důvtipnější název „Winter Flies“, který se dá přeložit jako „Zima letí“, ale i „Zimní mouchy“, a tak má dvojznačnou interpretaci. Kdo však skousne tuzemské pojmenování a nenechá se u pokladen kin odradit v obavě, že film samotný bude stejně nijaký, poštěstí se mu zachytit signál, že česká kinematografie na tom není tak zle.
