Recenze: Vyhořelí mileniálové aneb Kristovy roky v 21. století

Začíná se u stolu, kde sedí dvě ženy a dva muži, před sebou pití a mikrofony. Slova se ujímá Jan Frič, režisér představení. Ptá se svých kolegů, jak se dostali k divadlu, co na něm mají rádi a tak podobně – hovor se nese v diskusním duchu pomrkávajícím na diváka; jako že humor.

Tenhle druh spikleneckých sedánek je autorovi recenze z duše protivný, protože je mu protivná každá poloha typu „víme přece, jak to chodí, tak se v tom utvrdíme“; tudíž se recenzent první minuty dost ošíval. Nejvtipnější a nejautentičtější mu z kvarteta navíc přišla stoicky otrávená a mátožná scénografka Jana Hauskrechtová, kdežto herci Natálie Řehořová a Jiří Panzner se o vtipnost víc snažili, ale méně jim vycházela.

Jak hovory postupně vplují do tématu únavy, kterou všichni čtyři třicátníci pociťují (pro pořádek: Řehořové bude třicet až na konci května), tak se zapomene na rozpačitý začátek, který sice byl rozpačitý úmyslně, ale to nic na rozpačitosti nemění. Panzner v batmanovském kostýmu a Řehořová v téměř ordinérně krátkých šatech na plném těle rozehrávají svoji únavu v etudách, v nichž duševně obnažují sami sebe a pociťovanou pofidérnost svých kariér a životních strategií.

Sekundující Hauskrechtová s Fričem se obnaží nakonec i fyzicky; přesněji ona skutečně až v téměř samotném závěru téhle něco přes hodinu trvající „psychoterapie“, kdežto on téměř polovinu inscenace prosedí a prostojí nahý. Není to nevkusné; ad absurdum to ilustruje Fričem řečené, ale nahý režisér se přece jen uklidí v dění poněkud stranou, „do stínu“, a tím se jeho nahota demaskuje jako časově přetažená, inscenačně nedomyšlená.

Ve ztělesnění zápasů s démonem vyhoření a únavy pozvolna vyniká nejmladší ze čtveřice, Natálie Řehořová, která expresivně a energicky rozehrává bipolaritu euforie a apatie či třeba schizofrenické prolínání autentického prožívání s (hereckým) předstíráním.

Celou recenzi Josefa Chuchmy si můžete přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.