S rouškou hrát nebudu, má jasno frontman skupiny Katapult Olda Říha. Je prý „bejk", co ničí lidi

Svět se podle Říhy nachází v situaci, se kterou nikdo nepočítal, ani on když skládal píseň Až. „To, co zažíváme v téhle době, bylo na světě každé století. Tahle generace se toho nikdy nedožila – všechny pandemie, mor, války, nesmysly, blbosti, kraviny. S tím ta písnička prostě nepočítala. Možná to byl pohádkový příběh,“ přemítá.

Sám se prý propadá do nostalgie: „Byl jsem na mělčině, ale teď už se úplně propadám. Propadám nostalgii v několika vrstvách. Je to osobní nostalgie – nostalgie po přátelství, po hrdosti, svědomí, smyslu pro spravedlnost. A chybí mi přátelství, lidi z mojí minulosti. Propadám i nostalgii po muzice 60. a 70. let, možná roku 56, 57, 58.“

Z výběru písní pro koncert mám trauma, zabíjím 130 svých dětí

Na nadcházejícím turné se proto kapela Katapult má vrátit ke kořenům a jednoduchým písním. Na pódiu musí prý Říha využít toho, co se mu v životě podařilo: „To musím zabalit do balíku a hodit na podzim mezi lidi.“

Na chystanou koncertní šňůru prý připravil písně, které dohromady dají čtyři hodiny hraní. „Když skládám takzvaný playlist na koncert, tak z našich 160 písniček musím složit třicet. Takže vraždím sto třicet dětí a to je špatně, z toho mám obrovské trauma,“ vysvětluje, proč nyní bude na jednotlivých koncertech vždy hrát jiné skladby. „Ať zahrajeme, co zahrajeme, tak Ondřej Hejma říká, vy hrajete samé hymny. A to je pravda,“ doplňuje.

Jestli ale v září Katapult na turné skutečně vyjede, zůstává otázkou. Říha totiž nepřipouští kompromis: „Představa, že budu muset hrát do roušek, nepřichází v úvahu. Katapult je divadlo snů, Katapult je Národní divadlo, když to přeženu. Já potřebuju vidět rozesmáté obličeje, jak jsou šťastní. Potřebuju vidět, jak pláčou při Já nesnídám sám, protože při té písni přišli o panenství. Nemůžu streamovat a nemůžu hrát do roušek. Můj sen je vydržet a vrátit se v době úplně normální.“

Jsem bejk a tím ničím lidi, v pekle budu Lucifer

V kapele se za téměř půlstoletí jejího fungování vystřídala řada muzikantů, ústřední dvojici tvořili Říha s Jiřím „Dědkem“ Šindelářem, který zemřel v lednu 2009. Ještě dva roky předtím zesnul také bubeník Anatoli „Tolja“ Kohout, který ve skupině bubnoval s přestávkami od jejího počátku. Jeho náhrada – Karel „Káša“ Jahn, zemřel v únoru 2009.

O rok později Říha jako poslední zakládající člen Katapultu vydal s kapelou v nové sestavě desku Radosti života a nastartoval novou éru. Pro mladší spoluhráče je prý jeho energie velkým zatížením. „Můj slogan ‚Čím starší, tím mladší' je velký problém. Sice hrají, jak si představuji, ale já mám takový zvyk rok co rok dělat něco líp, přijít s něčím novým,“ vysvětluje frontman.

„Moje povaha bejka má zodpovědnost za vás, za sebe, za fanoušky, za pořadatele. Mám vysoce postavenou odpovědnost a tudy se řítím. Nedávno jsem od doktora požadoval, aby mi transplantoval povahu z bejka na stoika, protože jsem hrozně energický člověk a tím ničím lidi,“ rozvádí.

I když je přesvědčen, že kapela i v nové éře skládá hity srovnatelné s osvědčenými skladbami jako Až či Někdy příště, připouští, že staré časy pominuly. „Už tam asi nikdy nebude to pravé přátelství, že jsme spolu vyrůstali, bydleli. To mi chybí. Žijeme v matrixu, ve světě počítačů a telefonů a to mě neuspokojuje,“ tvrdí. 

Svůj konec si prý představit dokáže, nedokáže si ale představit konec svého vzoru The Rolling Stones: „Nedovedu si vůbec představit, že budou jednou muset skončit. Svůj konec si dovedu představit. Stanu se vedoucím pekla. Budu tam vařit v kotlích lidi, co nám ubližují. S každým si to vyřídím ve svém novém životě v pekle. Jagger bude v nebi,“ říká Říha.

„Já mířím do pekla. Když chceš dosáhnout takového úspěchu, jakého dosáhl Katapult, musíš projít minimálně padesátkrát peklem. Já jím procházel a neustále procházím, a proto věřím, že jednou budu Lucifer,“ dodává s úsměvem.

Sedm akordů je moc

V osmdesátých letech dle svých slov netušil, že se písně jeho skupiny hrály u táboráků. „To jsme nemohli tušit. Vždy jsem od roku 1975, když nás kritici vybili, říkal, že čas všechno vyřeší. A vyřešil,“ míní s tím, že zlidovění písně bez přičinění reklamy či PR považuje za důkaz její upřímnosti.

Poukazuje na to, že skladba Vojín XY hlásí příchod má dokonce svůj lidový název Ospalá vrátnice. „Těší mě, že nyní v této době to neustále u táboráků hrají a už ani neví, že to hrál Katapult. To je pravá lidová a to je vítězství nad nepřízní lidí, že příběh žije. Je to krásný příběh, krásně napsaný, krásně zahraný, ale bohužel má asi sedm akordů a to je moc,“ glosuje.

Dodává ale, že kritiku chápal, i když na ni nebral ohled: „Na nic si nestěžuju. Někteří kritici se přiznali, že měli rádi jazz rock a nehodili jsme se jim do krámu. Já jim odpustil. Pište si, co chcete, a já si budu hrát taky co chci. Tím to končí.“