Studenti umění jezdili do továren. Rozsáhlý archiv ukazuje, co se dělo za normalizace na AVU

„Akademie výtvarných umění v Praze sedí na vršku u Stromovky jako takové vlastní království,“ říká kurátorka Zuzana Krišková, která ve výstavě Pedagogové a posluchači v Galerii výtvarného umění v Chebu mapovala dění na prestižní vysoké škole v 70. a 80. letech. Studenti tehdy vyjížděli malovat dělníky v hutích či zemědělce v JZD, škola se ale přesto nestala ideologickou baštou. Ne všichni pamětníci však na školní léta vzpomínají pozitivně.

Krišková se k historii AVU dostala skrze nedávno objevené unikátní snímky Pavla Paula, který od roku 1958 do roku 2000 dění ve škole fotograficky dokumentoval. Zažil tak Maxe Švabinského i revoluční změny. Ve dvanácti krabicích se našlo přes 50 tisíc snímků, tedy obrovský balík vizuálních informací, který začala třídit a zpracovávat. A zjistila, že ukazují život ve škole, o němž předtím nebylo mnoho informací. Dnes je naskenováno kolem 30 tisíc fotek a ještě prý bude dlouho trvat, než se vše identifikuje a zdigitalizuje.

„Sedmdesátá a osmdesátá léta na škole, to je doba, o níž moc nevíme. Od roku 1989 se soustavně zkoumá neoficiální umění, což je dobře, ale to oficiální, kterému dnes říkáme socialistické, je hodně stranou, co se týče hlavních jmen, ale i studentů,“ vypráví. Stejně jako dnes, i tehdy přitom šlo o školu prestižní a vysoce výběrovou. Tehdy počet studujících volného umění, omezeného na malbu, sochařství a grafiku, nepřekročil třicet lidí v ročníku a někdy klesal i pod dvacet. Uchazeči se hlásili opakovaně po několik let, než se jim podařilo uspět.

„Dnes je škola výběrová na talenty, ale tehdy tam na ně zbývalo málo místa. Lidé se tam brali i na základě jiných požadavků. Muselo se splnit, aby byl v ateliéru někdo z regionu, aby tam byl Slovák nebo Moravan, musel tam být i někdo s dělnickým původem,“ popisuje s tím, že do školy různí funkcionáři, národní umělci či herci dosazovali svoje děti.

Studenti někdy výukou bývali zklamáni, neboť profesoři s nimi komunikovali jen zcela minimálně. V sedmdesátých letech mezi nimi převažovali kvalitní, zároveň však už staří umělci z generace nastupující ve čtyřicátých letech, kteří si neotřesitelné pozice užívali až do doby, kdy odcházeli do penze. Některé studující tak instituce příliš umělecky „nestimulovala“, ovšem titul jim pak automaticky zajišťoval vytoužené postavení umělce ve svobodném povolání.

„Jiní studenti vzhlíželi k pedagogovi, který byl modla, například malíři takhle nahlíželi na Jana Smetanu či Karla Součka. Byl to pán v saku, národní umělec, šlo vlastně až o takové zbožštění. Na škole fungoval takzvaný mistrovský model, kdy bylo vše přísně hierarchicky oddělené. To už je dnes zcela jinak,“ popisuje Krišková.

Na „Poldovku“ za hutníky

„Malíři i sochaři první rok jenom kreslili. Do školy se chodilo na osmou a hlídala se docházka,“ uvádí. Až druhý rok mohli malíři používat barvu a sochaři se pomalu pouštěli do figury, která měla být realistická. „Ideální představa byla, že ze školy budou odcházet lidé schopní pustit se do práce s jakýmkoliv materiálem,“ míní kurátorka.

Akademie také dlouhodobě spolupracovala třeba se zoologickou zahradou, jednotnými zemědělskými družstvy nebo kladenskou hutí Poldi, kam studenti vyráželi třeba na čtrnáct dnů. „Tam malovali hutníky, vysoké pece, trubky. S pracovníky chodili na jídlo, spali s nimi na ubytovnách. A pak jeli na AVU, kde pedagogové vybrali to nejlepší, a někdo dostal cenu. Pak to bylo v novinách s titulkem Sepětí výtvarníků s hutníky,“ popisuje Krišková s tím, že ředitel „Poldovky“ dokonce zasedal i v umělecké radě školy. Tato „družba“ je prý vidět i ve filmu Parta od pece z 80. let, kde pózují hutníci a sochařky modelují hlavy.

Studenti podle Kriškové nesměli být „elitáři“, měli z nich být obyčejní výtvarníci, co „naplňují potřeby lidu“. Těch potřeb přitom bylo prý mnoho. Krišková popisuje, že před rokem 1989 byla „neuvěřitelná poptávka po umění“ díky spolupráci výtvarníků s architekty. Každá stavba totiž věnovala až čtyři procenta z celkového rozpočtu na umělecké realizace v rámci ní.

„S ohledem na výtvarnou stránku se stavěly třeba i zdi u silnic, nešlo jen o pomníky. Studenti si mohli během studia vyzkoušet tvorbu v různých, dnes už vymizelých technikách, tudíž dělali i keramické reliéfy, vitráže, mozaiky nebo gobelíny, skrze které se zdobily například sídliště,“ říká Krišková s tím, že se proklamovalo jakési „sepětí umění se životem“.

Krišková kvůli chebské výstavě mluvila s bývalými studenty i pamětníky, kteří prý na studium na AVU v době normalizace vzpomínají radostně. „Bylo to jejich mládí a doba jejich studia. Nedělali přímo angažované umění jako v 50. letech, to už by působilo nepatřičně. Mnozí spíš pochopili, že se žije ve lži, a dělali věci tak, aby splnili školní požadavky. Nikdo je ale do vyloženě ideologické tvorby nenutil,“ přemítá kurátorka.

Jako důsledek stávky studentů proti sovětské okupaci v roce 1968 se z většiny škol vyhazovali studenti i vyučující, AVU ale nemusel opustit nikdo, což je v rámci Československa anomálie.

„Škola byla tehdy zvláštním způsobem napojená na moc. Chodili tam ministři, prezidenti, bylo jakýmsi symbolem kulturnosti nechat se vyfotit s malíři, kteří patřili mezi kulturní elitu,“ říká kurátorka. Na začátku normalizace se stal rektorem František Jiroudek a do pedagogického sboru přibyli Karel Kolumek, Václav Pospíšil, Jiří Kryštůfek či Miloš Axman, kteří podle kurátorky ve škole „hlídali“ ideovou linii.

Škola ale prý nebyla nikdy „ideologickou baštou“. Loajalita se prý stejně jako u řady jiných institucí projevovala vnějšími znaky a rituálními projevy. AVU patřila spíše k tolerantnějším institucím, o čemž svědčí i to, že když už došlo k nějakým excesům typu účasti na nepovolených výstavách, nikdy neskončily vyloučením.

„Proč to vytahujete?“

Studenti, jejichž díla Krišková vystavuje, jsou prý stále ve výtvarném provozu, i když nejde o viditelné umělce. „Každý z nich má úplně jiný příběh, ale většina lidí se uměním dodnes živí. Restaurují, dělají sochy, portréty. Je to taková šedá zóna, protože vystavují v malých regionálních galeriích. Nestala se z nich velká jména,“ míní.

„Nedávný filmový dokument z AVU Zkouška umění viděli všichni, jsou buď pobavení, nebo šokovaní. Podivují se, jak moc je škola jiná a jak se změnil způsob výuky,“ sděluje Krišková. Někteří z pamětníků se však už zpět přesto ohlížet nechtějí. „Říkali mi, proč to vytahuji, co tím sleduji. Nechtějí být spojovaní s tím, že studovali u komunistů,“ říká Krišková.

Záhy po listopadu 1989 nastoupil na školu nový rektor Milan Knížák, provedl důkladnou reformu, všech dosavadních pedagogů se zbavil, a škola tak zahájila novou etapu své existence. „To pro pedagogy bylo velmi šokující. Brali to jako křivdu, že nebyli ‚ti špatní‘. Asi bylo nutné se razantně odříznout, ale ne všichni vyučující byly kreatury,“ dodává Krišková.

Obraz na dně přehrady

Při neexistujícím trhu s uměním se prý někteří ocitli bez prostředků, ztratili možnost vystavovat, neboť galerie logicky začaly preferovat umělce, kteří byli dříve na indexu, a privatizace nemovitostí je v následujících letech mnohdy připravila o ateliéry. Řada z nich se dokonce stala terčem antipatií, když nepochopení a nezájem o jejich dílo přerůstaly v dehonestaci.

„Jako výmluvný příklad může sloužit známá akce skupiny Rafani, která si na podzim 2006 prostřednictvím brněnského Domu umění z Národní galerie zapůjčila obraz Magdaleny Cubrové Na okraji jámy z roku 1979 a následně ho v neprodyšném obalu svrhla na dno Orlické přehrady,“ uvádí v průvodním textu zmíněné výstavy Krišková s kolegou Marcelem Fišerem.

Rafany prý zaujalo, že obraz nikdy nebyl vystaven, čímž se pro ně stal nejen symbolem dobové nákupní praxe, ale i celého socialistického umění. Toto jejich gesto „svrhnutí“ prý bylo vykládáno vesměs pozitivně.

„Nikoho však tehdy nenapadlo, že za obrazem existuje žijící autorka, která by akcí mohla být poznamenána. Nikdo se také nezajímal o obraz samotný, který byl popisován jako charakteristický projev prorežimního umění, přestože autorka ho vnímala jako kritiku devastace krajiny severních Čech,“ dodávají kurátoři, kteří prý nechtějí relativizovat předlistopadové poměry, ale přispět k tomu, abychom je poznali a pochopili v jejich vrstevnatosti a vnitřní komplikovanosti.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoRuský dům v Berlíně čelí kritice. I kvůli možnému porušování sankcí

V Berlíně roste nespokojenost s působením Ruského domu. Instituce se prezentuje jako kulturní centrum. Podobně jako pražský Ruský dům, který se v březnu stal terčem útoku, objekt ale provozuje státní agentura Rossotrudničestvo, která je od roku 2022 na evropském sankčním seznamu. Tyto sankce ale podle spolkového ministerstva zahraničí k automatickému uzavření instituce nevedou. Dům funguje na základě smlouvy mezi Ruskem a Německem uzavřené v roce 2013 na 99 let. Díky ní spolková republika v Rusku stále provozuje vlastní kulturní centra, Goethe Instituty, o které nechce přijít. Spolkovou vládu za to kritizují někteří vládní i opoziční poslanci. Berlínská prokuratura nyní vede vyšetřování proti neznámým nájemníkům bytů v obřím komplexu a řeší, jestli komerční pronájmy porušují sankce. Ruský dům ale obvinění odmítá.
před 16 hhodinami

Cenu Evropské unie za literaturu dostala Kaprálová za román Mariborská hypnóza

Cenu Evropské unie za literaturu letos dostala česká spisovatelka Dora Kaprálová za román Mariborská hypnóza, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny. Sedmičlenná porota složená z literárních odborníků Kaprálovou vybrala ze čtrnácti nominovaných kandidátů. Letošní laureátka byla vyhlášena v pátek na Mezinárodním knižním veletrhu ve Varšavě, vyplývá z prohlášení evropského programu Kreativní Evropa.
před 20 hhodinami

Trump přidal své jméno na Kennedyho centrum nezákonně, rozhodl soud

Jméno současného amerického prezidenta Donalda Trumpa bylo na Kennedyho centrum ve Washingtonu přidáno nezákonně, rozhodl v pátek americký federální soud. O přejmenování kulturního centra může rozhodnout jen Kongres, a nikoli správní rada centra, dodal soud. Rovněž uvedl, že rada v březnu uzavřela centrum neoprávněně, napsala agentura AP. Trump v příspěvku na své sociální síti Truth Social rozhodnutí soudu ostře zkritizoval.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

V Madridu odhalili sochu Františka Suchého, který zachraňoval popel obětí nacismu

Ve španělském Madridu v pátek v poledne odhalili sochu Františka Suchého, bývalého ředitele strašnického krematoria v Praze, který ukrýval popel obětí nacismu, aby jednou mohly být důstojně pohřbeny. Mezi obětmi bylo i několik Španělů, kteří za druhé světové války zemřeli v koncentračním táboře Hradištko u Prahy. Spolu se svým synem Františkem Suchým mladším zachránil pozůstatky 2200 zavražděných. Autorem pomníku je sochař Jakub Vlček.
29. 5. 2026Aktualizováno29. 5. 2026

Podívejte se, kde a v kolik otevírají na Noc kostelů

Už poosmnácté pozvali správci stovek kostelů, kaplí a modliteben při akci Noc kostelů návštěvníky k prohlídce, koncertu, debatě či setkání. Letošní ročník nese motto odvaha. Organizátoři chtějí upozornit na význam vnitřní síly, překonávání strachu a otevřenosti vůči novým setkáním. V mapě můžete vyhledat informace o otevírací době všech kostelů i odkazy na další podrobnosti.
29. 5. 2026

AI pomohla rozluštit vatikánskou Borgovu šifru i další staré texty

Umělá inteligence (AI) pomáhá historikům odhalovat tajemství stovky let starých šifer ukrytých v archivech a knihovnách po celém světě. Díky novým algoritmům se daří rozluštit staré texty, které byly dosud nečitelné, a nahlédnout tak do světa tajných lékařských receptů, milostných dopisů i politických intrik, píše britská stanice BBC.
29. 5. 2026

Muž dostal 15 let vězení za plánovaní útoku na koncert Swiftové

Soud ve Vídni poslal na 15 let do vězení jednadvacetiletého Rakušana Berana A. za plánování útoku na koncert americké popové hvězdy Taylor Swiftové ve Vídni v roce 2024, uvedly agentury APA a DPA. Podle soudců je muž se severomakedonskými kořeny rovněž vinný z podílu na založení teroristické buňky.
28. 5. 2026

Zemřel jeden z „Cimrmanů“ Jan Hraběta

V 86 letech zemřel herec a komik Jan Hraběta, člen Divadla Járy Cimrmana, kde působil od konce sedmdesátých let. Tento „přední cimrmanolog, zadní herec, originální řezbář i básník“ má na kontě také přes třicet epizodních rolí ve filmech a seriálech.
28. 5. 2026Aktualizováno28. 5. 2026
Načítání...