Došel na severní i jižní pól, jako jediný Čech přešel Grónsko a točil také na Maledivách nebo na Srí Lance. Jeho film Století Miroslava Zikmunda byl nominovaný na Českého lva. Dokumentarista a cestovatel Petr Horký mluvil v Interview ČT24 o tom, co může i zkušeného cestovatele v Antarktidě překvapit, jak změní dobrodruha rodina a kde všude je vidět, co člověk dělá s planetou.
Horký došel na jižní pól na Silvestra. Antarktida jako kontinent ho fascinuje, je to podle něj jiná tvář Země. „Hromadu lidí překvapuje, když jim řeknu, že Antarktida je jedenapůlkrát větší než Evropa. Když řeknu, že v Antarktidě je srovnatelně suchý vzduch jako v poušti Gobi, a přitom tam člověk šlape po sedmdesáti procentech zásob sladké vody planety Země,“ vypráví s tím, že na jižním pólu člověk jde po tři kilometry vysokém ledovci.
Překvapilo ho také to, že letní slunce zde dokáže silným zářením přes celtu stanu ohřát vzduch uvnitř, což v jiných polárních krajinách nezažil. „Když jsem jeden den vlezl do stanu, venku bylo minus dvacet a uvnitř bylo plus pět nebo deset stupňů. Najednou má člověk výbuch tepla a pocit, že se cítí komfortně,“ říká. Během polárního léta je světlo 24 hodin, což může člověka nabít, ale zároveň mu přivodit problémy se spaním.
„Jsem typ, který usne kdykoliv, kdekoliv a poměrně rychle, ale i tak jsem si ve druhé půli pobytu, druhých třech týdnech, nasazoval masku na oči, abych měl aspoň pocit tmy. Když jsem pak přiletěl zpátky do Patagonie do jižní Ameriky a uviděl západ slunce a tmu, tak to bylo nesmírně příjemné a nesmírně potěšující,“ dodává.
V ústech nejde rozpustit dostatek sněhu
Za alfu a omegu všech polárních výprav označuje pitný režim. „Vždycky říkám, že benzin je nejcennější tekutina, kterou člověk může na polární výpravě mít, protože až díky ohni si rozpustí sníh nebo led, aby měl co pít. V ústech nikdy nerozpustíme dostatek sněhu, abychom se mohli normálně napít,“ popisuje.
Misi na jižní pól měl Horký v hlavě už dlouho, zároveň připouštěl, že by to mohl být sen, který si nakonec nesplní. Cesta pro něj znamená touhu, víru v ideál, který člověka někam žene. „V polárních krajích se až dodneška odehrávají naprosto úžasné, ryzí, zřetelně čitelné, viditelné příběhy, které odkrývají charaktery až na dřeň. Kdo je gauner, kdo je sobec, kdo pomáhá ostatním,“ popisuje.
Lidé musí odvážet své exkrementy
V Antarktidě se nesetkal s neomaleným turismem, vyráží tam podle něj lidé, kteří nejedou za „selfie“, jde o nízké stovky lidí za rok.
„Mezinárodní úmluva o Antarktidě je opravdu dost konzervativní. Platí, že tam například nesmí vstoupit žádný pes, protože by nekontrolovaně kálel a čůral, a to by mohlo znečišťovat. Lidé všechny své exkrementy musí odvézt zpátky, takže ochrana Antarktidy je v tuto chvíli poměrně dobrá a rozumná,“ popisuje.
V krajině se člověk pohybuje pomocí cross-country lyží, za sebou táhne saně s nákladem. Proti mrazu se chrání i několika vrstvami rukavic. Přímo na jižním pólu je potom velká americká vědecká stanice, jeho přesné umístění se ale každý rok o několik metrů posouvá.
Kde přesně je jižní pól?
„Je tam umístěný stabilní ceremoniální jižní pól a pak je tam umístěný ten geografický, který vědci z Amundsen-Scottovy polární stanice každý rok 1. ledna umístí na přesně vyměřené místo tam, kde je,“ říká Horký. On sám díky výpravě na Silvestra viděl dvě umístění zemské osy, jedno poslední den roku 2021 a pak to nové 1. ledna 2022.
Horký na jižní pól cestoval s Václavem Pištorou, na jiná místa se vydává s celou rodinou. Váží si prý podpory své ženy. Říká, že teď díky dětem může nahlížet na svět i jinak. „Určitě jsou jejich oči říznuté internetem a Instagramem, ale příběhy o lásce, o zradě, o důvěře, o splnění nějaké touhy, o selhání, o obstání, to se týká úplně všech. To se týká i největšího závisláka na YouTubu. Prostě to máme všichni lidi nějak dané,“ myslí si.
Se Zikmundem se loučil na dálku
Jedním z Horkého nejznámějších filmů je Století Miroslava Zikmunda. O smrti slavného cestovatele se dozvěděl během cesty. Zikmund zemřel 1. prosince ve chvíli, kdy už Horký seděl v letadle. Loučil se s ním proto na dálku.
„Jestliže člověk ve 102 letech nezemře proto, že by ho roky trápila nějaká těžká choroba, ale stářím, má za sebou tak naplněný život, jako Miroslav Zikmund měl, tak smrt byla v tomto kontextu krásná. Byť mně bylo velmi smutno a pořád mi Mirek chybí,“ říká.
Se Zikmundem se prý bavil o tom, že bílá místa už nejsou na mapách, ale v našich hlavách. „Každý z nás, když se narodí, si o světě vytváří jenom nějaké představy. A jenom tím, že daná místa zažijeme a lidi potkáme, si obzvlášť v dnešním globalizovaném světě začneme dělat trošičku jasno, jak svět funguje. Z obýváku, z obrazovky internetu nebo televize svět nepoznáme. A toto mně připadá důležité,“ dodává.
