Lidé na okraji společnosti, kriminalita a pražský noční život – to byly časté náměty textů „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische. Pod názvem Říkaj mi Tonka Šibenice teď vyšel výběr z jeho děl v novém překladu. Kniha vznikla se záměrem zbavit tohoto autora ideologického nánosu komunistického režimu. S jejími autory hovořil Tadeáš Hlavinka.
Nebál se psát o lidech, kterými společnost opovrhovala. V ulicích Prahy byl Egon Erwin Kisch doma. Příběhy sbíral v kavárnách, hospodách a nočních podnicích, jako byl i kabaret Montmartre.
„Nepozoroval zvenčí, ale vždycky se stal součástí toho prostředí. Čili on do toho prostředí nejprve vstoupil, zorientoval se a začal se skrz kamarádské družby nebo vazby stávat v podstatě středobodem toho prostředí, jako v případě podniku Montmartre,“ uvádí editor knihy a publicista Radim Kopáč.
Kisch byl v tomto pražském podniku štamgastem. Když odešel do Berlína, dočkal se ve zdejší ročence i vlastního „nekrologu“. „V tomto mimořádně smutném okamžiku jeho odchodu do věčných lovišť bílého boha je nemožné vylíčit celou Egonkovu činnost v tak krátkém nekrologu. Facta trahunt: Egonek se kdysi narodil poblíž Montmartru,“ stojí v něm.
Dokumentarista Prahy
V domě U Dvou zlatých medvědů se v roce 1885 narodil Egon Kisch. Jméno Erwin začal používat až později. V novém knižním výboru jsou zařazeny básně, které psal už jako náctiletý, ale hlavně pozdější reportáže, povídky a divadelní hry, včetně tří verzí příběhu prostitutky, která strávila noc s vrahem odsouzeným na smrt.
„Jsou to texty, které se snaží primárně postihnout Kische jako dokumentaristu Prahy, toho příslovečného zuřivého reportéra, který zkoumal pražské polosvěty nebo přímo podsvětí nultých a desátých let,“ uvádí Kopáč.
Kischův vliv přetrvává. „Co se týče jeho novinářské práce, tak si myslím, že se vyznačuje velmi dobrými pointami. (…) Já sem tam také napíšu článek a je pravda, že od té doby, co jsem překládala Kische, mám tendenci ty články pointovat stejně jako on,“ přiznává například překladatelka a spisovatelka Viktorie Hanišová.
KSČ si ho přivlastňovala
Od dvacátých let Kisch hodně cestoval, zúčastnil se například války ve Španělsku. Jako Žida a komunistu ho pronásledovali nacisté, druhou světovou válku strávil v Americe. Když se po jejím konci vrátil do Prahy, byl už vážně nemocný.
„Zemřel v roce, kdy se v Československu dostala k moci komunistická strana, která si velmi záhy přivlastnila jeho jméno a dílo, podobně jako v případě Jiřího Wolkera, jako jeden ze svých vývěsních štítů, a navlékla na něj tu ideologickou masku, že to byl náš autor, který psal v duchu komunistickém, psal za naši ideologii. Touhle knížkou se snažím ukázat, že to ne vždy byla pravda,“ říká Kopáč. Podle Hanišové nelze popřít, že Kisch byl založením komunista, ale není to prý to nejdůležitější a zásadní v jeho díle.
Autoři tak chtějí Kische tentokrát představit jako výjimečného pozorovatele, který i dnes dokáže čtenářům živě zprostředkovat dobu před sto lety.
