Zemřela Marie Poledňáková. S jejími filmy bavil svět

Když se rodačka ze Strakonic hlásila na konci padesátých let na vysokou školu, nenapadlo by ji, že jednou bude slavnou filmařkou. Chtěla se věnovat chemii. Část její rodiny ale emigrovala, takže na univerzitní studia mohla zapomenout.

„Osud mě zavál do továrny, protože jsem si musela zlepšit kádrový profil. Nejprve jsem pracovala u vrtačky, potom jsem lisovala plech, pak svářela větráky do vagonů a úplně nejhorší bylo broušení hrnců,“ vzpomínala Poledňáková na svoji první práci.

Televize? Lepší než sváření

K filmu se dostala oklikou a, jak říkala, díky paradoxní náhodě, když šla jednou se svým, tehdy ještě budoucím, manželem, muzikologem Ivanem Poledňákem, na večeři. Tam potkala v té době už zavedeného scenáristu Jaroslava Dietla. „Zeptal se mě, jestli bych nechtěla jít do televize. Nevěděla jsem vůbec, co to televize je, ale praštit se svářením mi přišlo dobré,“ vyprávěla Poledňáková.

V televizi zažila ještě živé vysílání, postupně pracovala jako asistentka scény a režie a později jako pomocná režisérka. Dálkově zároveň studovala dramaturgii.

Desetileté zkušenosti „z placu“ se jí pak prý hodily. „Všichni poznají, když režisér ví, co chce. Jakmile tápe, to je konec. Základem autority tedy je, že režisér je připravený, že ví, jaký to má mít smysl,“ popisovala, co si do z tohoto období do profese režisérky odnesla.

Film musí být osobní

Poprvé se za kameru postavila ve čtyřiatřiceti letech. Začínala televizními inscenacemi podle scénářů jiných autorů, například historickými příběhy o malíři Karlovi Purkyněm (Otevřený kruh, 1973) a králi Přemyslu Otakarovi II. (Královské usínání, 1974).

Když předložila scénář ke snímku Jak vytrhnout velrybě stoličku, dostala nabídku, aby jej i sama natočila. Pro československou kinematografii v něm objevila dětského herce Tomáše Holého. Úspěch, který přišel, nečekala.

„Aby vznikl dobrý film, jedním z předpokladů je, že musí být osobní výpovědí,“ zněla jedna ze zásad Marie Poledňákové. Držela se jí už ve scénáři k Velrybě, v němž se odrazily její zkušenosti svobodné matky. „V tom filmu je spousta autentických replik,“ prozradila.

Čemu se smějou?

Tento snímek nicméně nezamýšlela původně jako komedii. „Prostě píšu, a jakmile se dostanu na kraj nějakého sentimentu, tak z toho cuknu vtipem,“ říkala o psaní scénářů Poledňáková.

Humor ovšem nebyl jejím záměrem, proto byla z prvních reakcí překvapená. „Když jsme nahrávali hudbu, najednou slyším ve studiu hurónský řev. Muzikanti se dívali na smyčku, jak Tomáš Holý obaluje řízky a patlá všechno dohromady. Divila jsem se: Proč se smějou? Vždyť jsem natočila dojemný příběh.“

Pokračování původně v plánu nebylo. Ale když poslouchala herce Janu Preissovou a Františka Němce, jak pro sebe vymýšlejí, kam by mohly osudy postav ještě zajít, začala psát scénář ke snímku Jak dostat tatínka do polepšovny.

„Pak byly Vánoce, vysílala se Velryba. Obrovský úspěch, koše dopisů. Říkala jsem si: Ježišmarjá, to není možné, vždyť diváky zklameme! Ale nakonec měla Polepšovna ještě větší úspěch než první film,“ oddechla si prý po odvysílání pokračování.

V zákulisí

Následovala televizní komedie Kotva u přívozu (1980) s Janou Šulcovou v roli vytížené televizní hlasatelky. Možná byla Poledňáková jako režisérka a scenáristka ovlivněna svými zkušenostmi z dlouholeté práce ve štábu, nelze si totiž nevšimnout, že její předrevoluční filmy spojuje pohled do zákulisí. Ať už uměleckého (Velryba i Polepšovna), nebo televizního, respektive filmového.

V následující komedii S tebou mě baví svět tak mohli diváci nahlédnout do prostředí nahrávacího studia. Především ale Poledňáková tímto filmem publiku dala to, čím si ho nejvíce získala – s humorem pojatý rodinný příběh. Zimní komedii o pánské jízdě, kterou nezkazí ani děti, točila už pod hlavičkou Barrandova. Z Československé televize odešla, protože už v ní prý „nedostala podmínky k práci“.

Následující snímek „pro dospělé“ Zkrocení zlého muže v dnešním diváckém povědomí téměř zapadl. Magda Vášáryová v této česko-finské koprodukci hraje ženu, která je nasazená československou hokejovou reprezentací do konkurenčního mužstva.

V revolučním roce 1989 ještě Poledňáková stihla uvést další rodinnou komedii Dva lidi v ZOO, ale poté režírování pověsila na hřebík. Podílela se mimo jiné na vzniku televize Premiéra (později Prima) a věnovala se také vydávání knih.

Hašek českého filmu

K filmu se vrátila až po šestnácti letech – když prý našla téma, které ji oslovilo. Jejím comebackem měla být, jak jinak, rodinná komedie. Snímek Jak se krotí krokodýli, který ke svým předchůdcům odkazuje i názvem, ale původního úspěchu u diváků ani u kritiky nedosáhl.

Novému snímku, byť navazujícímu na její filmařský rukopis, dala přednost před pokračováním diváckého hitu S tebou mě baví svět. Námět na „dvojku“ jí donesl Václav Postránecký, který si v obou titulech zahrál.

„Myslím, že pro ni bylo důležité, že film byl její dítě a takhle najednou by ještě dostala nějakou kukačku do hnízda,“ vysvětloval si režisérčino rozhodnutí herec v rozhovoru pro Zlínský deník. „Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Říkala: ‚Tohle oživovat nebudu, ale mám v hlavě něco jiného.‘ Napsala Krokodýly a vrátila se k filmu. Takže v tom vidím svoji malou zásluhu, že jsem Marii Poledňákovou vrátil do biografu,“ podotkl.

Sama Poledňáková žertovala, že ji kolegové označují za Haška českého filmu – podle slavného hokejového brankáře, který stále oddaloval konec kariéry, ale stejně se pořád na led vracel. U filmu se pokusila, podle divácké odezvy úspěšně, „skórovat“ ještě navazujícími komediemi o milostných čtyřúhelnících Líbáš jako Bůh (2009) a Líbáš jako ďábel (2012).

K další filmařské práci se už nedostala, i když se původně chtěla podílet na adaptaci své knihy, tu nakonec natočil podle svého scénáře Jan Pachl. Detektivka Ten, kdo tě miloval (2016) byla úkrokem Marie Poledňákové do úplně jiného žánru. Ne ale první autorskou knihou. O tři roky dříve své životní, a především filmařské vzpomínky shrnula v autobiografii, jejíž název parafrázoval režisérčin nejúspěšnější film: S kým mě bavil svět.

Proč diváky nepřestaly bavit její filmy, které natočila před několika desetiletími, si vysvětlovala jednoduše: „Tematicky se zaměřují na rodinu, což je srozumitelné všude na světě. Tehdy jsem si vybojovala, že v nich žádné politické motivy nebudou, což mi někteří vyčítali, ale dneska je to dobře.“