Žraloci jsou letos v Paříži, filmaři jim ale prý pověst zničili mnohem dřív

Každé léto se objevuje minimálně jeden film se žraloky, letos je to titul Netflixu se žralokem mako, který se kvůli změnám klimatu přizpůsobí sladkým vodám, což ho dovede až do pařížských katakomb. Na zmíněné streamovací platformě šlo v červnu o hit.

„Na filmu je nejlepší, že se bere zcela vážně, což je klíčová ingredience každého takového titulu, který je tak špatný, až je dobrý,“ napsal o něm list The Telegraph, podle nějž tvůrci věří, že nesou vážné poselství o ničivém dopadu lidstva na životní prostředí, což „směšnost“ titulu prý ještě zvyšuje.

Podle Jamese Wrighta, experta z londýnského akvária, je myšlenka hromadného útoku žraloků mako přitažená za vlasy. „V tomto filmu je tolik vědeckých faktů jako ve Vetřelci,“ sdělil serveru Time Out s tím, že žraloci rozhodně nejsou bezduší zabijáci, kteří by agresivně vplouvali do skupiny lidí. Naopak by je prý takové množství elektrických impulsů a vibrací poslalo opačným směrem.

Strach z neviděného

Zatímco štáb režiséra Xaviera Gense se mohl spolehnout na digitální tvory, režisér Steven Spielberg v nejslavnějším „žraločím“ filmu, Čelistech z roku 1975, takovou možnost neměl. Úvodní scénu útoku šlo ještě natočit bez predátora. Herečka Susan Backlinieová byla připoutána k lanům, s nimiž štáb škubal a ona musela kopat ze všech sil, aby zůstala nad hladinou, jak se vzpomínalo v jejím letošním nekrologu.

Natáčení však komplikovala poruchovost mechanizovaných atrap, které zastupovaly velké bílé žraloky. Buď se potopily nebo zkorodovaly kvůli slané vodě. Herci tak trávili dlouhé chvíle čekáním, až se modely opraví, to však podle Spielberga paradoxně vedlo k lepšímu filmu. Musel být totiž vynalézavý, aby vytvořil napětí, aniž by bylo žraloka vidět.

„Měli jsme vlastně štěstí, že se žralok pořád rozbíjel. A byla to nakonec i výhoda pro diváky, protože jde o děsivější podívanou, když ze žraloka tolik nevidíte,“ řekl režisér před dvěma lety v pořadu BBC Desert Island Disc. Rozpočet se třikrát zvyšoval, točilo se 159 dní místo původně plánovaných 59 a scénář se do poslední chvíle přepisoval. Přesto se Čelisti staly prvním blockbusterem v historii. I proto, že odstartovaly nejen v několika velkých městech, jak bývalo zvykem, ale že producent udělal „kobercový nálet“ hned na čtyři stovky kin najednou.

Mezi Spielbergovy následovníky se podle žebříčků divácké popularity počítá třeba thriller Mělčiny z roku 2016, v němž se také žralok odhaluje postupně, čímž režisér Jaume Collet-Serra stupňuje napětí. Surfařka ve snímku uvázne na kameni asi dvě stovky metrů od liduprázdné mexické pláže. Kolem ní krouží predátor a ona musí vymyslet, jak se dostat zpět na břeh předtím, než přijde příliv. Ironií je, že při natáčení štáb používal zábrany proti skutečným žralokům.

I ve filmu 47 metrů u roku 2017 se mladé ženy dostanou do nesnází, když se nechají zavřít do klece a spustí se do hlubin, odkud se nejlépe pozorují obří žraloci. Jenže klec se utrhne z jeřábu a uvězněné sestry skončí na dně oceánu v hloubce 47 metrů. Podle reakcí se filmařům daří vyvolat hrůzu jak z uzavřeného prostoru, tak z hloubky, v níž se nedá orientovat.

Jedněmi z nejlepších polozapomenutých žraločích filmů jsou podle žebříčků i australský Útes smrti (2010) nebo survival drama Otevřené moře (2003), v němž potká krutý osud dva potápěče, na něž zapomene výletní loď v Karibiku. Točilo se dokonce s živými zvířaty. „Někdy na vás může mít film skutečný fyzický účinek. Dostane se vám pod kůži a obejde reflex, který vám říká, že je to jen film,“ napsal o tomto snímku známý filmový kritik Roger Ebert.

Se žraloky chtěl hrát i Trump

Žraloci se však stali hvězdami i mnohem „béčkovějších“ titulů typu The Meg, v němž prehistorické monstrum závodí v plavání s Jasonem Stathamem. Někdy tak tvůrci prokazují nadhled, kdy si „utahují“ z žánrových klišé. Ve filmu Útok z hlubin (1999) od režiséra Rennyho Harlina vědkyně vytvoří geneticky upravené predátory, kteří útočí koordinovaně, dokáží vyřadit z provozu kamerový systém, stejně jako plavat dozadu.

Nechvalně známý je i titul s všeříkajícím názvem Žralok na kokainu, který ale není aspoň v některých aspektech tak odtržený od reality, jak by se zdálo. Vlajkovou lodí podobných titulů je ale série Žraločí tornádo produkční společnosti The Asylum, proslulé pokleslými kopiemi blockbusterů. Ve Žralokonádu se žraloci skutečně pohybují za pomoci tornáda, šplhají po laně či útočí na vrtulníky.

Ve filmu Žraločí tornádo 3 měl v roce 2015 dokonce hrát prezidenta Donald Trump. Prý s nabídkou nadšeně souhlasil. „Nebyl první volbou, tato čest připadla Sarah Palinové, ale jednání s ní ztroskotala,“ psal před lety server The Independent. Trump údajně dostal smlouvu, jenže pak začal přemýšlet o kandidatuře na skutečného prezidenta, takže se odmlčel, dodal list The Hollywood Reporter. Podle producentů jim ale stejně hrozil žalobou, když role připadla někomu jinému.

Katarze má vysokou cenu

Proč ale v podobných filmech chce nejen hrát Donald Trump, ale diváci se na ně chtějí stále dívat? BBC hovořila s forenzní psycholožkou Susan Youngovou, podle níž sledování děsivých filmů v komfortu domova umožňuje čelit strachům bez skutečného nebezpečí, čímž se prý uvolní zadržované emoce v bezpečném a kontrolovaném prostředí.

„Znamená to, že lidé mohou čelit hraničním situacím a sledováním extrémního obsahu testují své vlastní limity a hranice. A že následné uvolnění emocí je formou katarze,“ uvedla nedávno pro zpravodajský server této stanice. Katarze, za niž ale reálná zvířata zaplatila až příliš vysokou cenu, doplnil by třeba Spielberg.

Ten několikrát uvedl, že lituje decimace žraločí populace i kvůli svému filmu, který podle některých pošramotil „image“ těchto tvorů a přispěl k jejich vybíjení. Podle serveru Science lidé zabijí ročně kolem sta milionů žraloků. BBC tak dodává, že žraloci nejsou sériovými vrahy z filmů, ale ve skutečnosti oběťmi lidí.