Mráz ze Sibiře před sedmdesáti lety sevřel Evropu

Letošní zima po delší době přináší častější epizody s výskytem sněhové pokrývky i v nižších polohách a teploty jsou ve střední Evropě nižší než během většiny posledních zim. Ostatně v celé Evropě byl například letošní leden nejstudenějším od roku 2010. Únor už ale přináší o něco teplejší počasí, a uvážíme-li očekávané výrazné oteplení, které dorazí tento víkend, lze předpokládat, že poslední měsíc letošní zimy skončí spíš teplotně lehce „v plusu“, tedy nad dlouhodobým průměrem.

V minulosti se samozřejmě vyskytly zimy podstatně studenější. Ta nejchladnější nastala už v sezoně 1829/1830 s průměrnou teplotou minus 6,1 stupně. Proslulá zima 1928/1929, během které byla zaznamenána dosud nejnižší teplota na českém území (minus 42,2 stupně v Litvínovicích u Českých Budějovic), se umístila až na šestém místě. Nicméně právě únor 1929 se stal vůbec nejchladnějším měsícem z celé klementinské řady, jeho teplota tehdy dosáhla minus jedenácti stupňů Celsia.

Hned na druhém místě se ale umístil únor z roku 1956, kdy průměrná měsíční teplota dosáhla hodnoty minus 9,4 stupně. Pro srovnání – průměrná únorová teplota za třicetiletí 1991–2020 činí 2,3 stupně Celsia. Od roku 1956 se v Klementinu už nevyskytl ani jediný únor s průměrnou teplotou pod minus pěti stupni.

Teplotní šok

Únor před 70 lety byl i z celoevropského pohledu mimořádný. Navíc stále žijí pamětníci, kteří na tento výjimečný měsíc určitě nezapomněli.

Nejen v tuzemsku mu předcházel poměrně teplý začátek zimy, prosinec byl na našem území o jeden až jeden a půl stupně teplejší než dlouhodobý průměr. Mírné a teplé počasí pokračovalo také v lednu. Občas maxima vyšplhala až k deseti stupňům, výjimečně i ke dvanácti. Podstatný obrat průběhu zimy nastal až 27. ledna, kdy naše území přešla studená fronta a následně sem začal proudit studený vzduch od severu.

Nad severní Evropou se mezitím vytvořila mohutná tlaková výše, po jejíž přední straně následně zesiloval příliv arktického kontinentálního vzduchu od severovýchodu. Vzduch původem ze Sibiře se postaral nejen o ledové dny, tedy s celodenním mrazem, ale i o dny arktické s maximy pod minus deseti stupni Celsia. Na pražské stanici Karlov se první vyskytl už 31. ledna, dalších šest následovalo v první polovině února.

Už začátek studené epizody na konci ledna byl provázen sněžením, které vedlo k vytvoření sněhové pokrývky prakticky na celém území Česka. Sněhová pokrývka na přelomu ledna a února byla sice poměrně tenká, přesto výrazně napomohla poklesu teplot zejména během nočních hodin. Po arktickém začátku února mrazy poněkud polevily, i když teploty i v denních hodinách zůstávaly pod nulou.

Jenže ne na dlouho. Po pár dnech se nad Atlantikem vytvořila nová mohutná tlaková výše, která se postupně propojila se sibiřskou tlakovou výší. Po jejím jižním okraji nejprve do střední Evropy postoupila tlaková níže vyjádřená především ve vyšších hladinách atmosféry a přinesla další sněžení, které zasáhlo mimo tuzemska i polské a německé území. Následně 8. a 9. února mezi tlakovou výší nad Severním mořem a hlubokou tlakovou níží nad západním Středomořím zesílil arktický vzduchu od východu až severovýchodu a studené počasí vyvrcholilo. Průměrná denní teplota klesla na většině stanic pod minus dvacet stupňů Celsia. Něco takového je dnes v nížinách téměř nepředstavitelné. V pražském Klementinu činilo maximum 10. února minus sedmnáct stupňů, minimum minus 24 stupňů. Na letišti v Mošnově u Ostravy dokonce teplota zůstala celý 9. únor pod minus dvaceti stupni.

Nejnižší teploty na našem území klesly k minus 35 stupňům, ojediněle i níže, a to hlavně na Českomoravské vrchovině a na Táborsku. Například v Táboře tak 10. února minimum dosáhlo na minus 35, maximum činilo minus osmnáct stupňů. Arktické dny se vyskytly prakticky na celém území včetně jižní Moravy. Jinými slovy, teploty tehdy odpovídaly dnešním běžným teplotám v domácích mrazničkách. Arktické mrazy v polovině měsíce sice mírně polevily, přesto celodenní mrazy bez přerušení pokračovaly až do 25. až 27. února. Teprve během oteplení v posledních dnech února (který měl tehdy 29 dnů) vyšplhaly maximální denní teploty k pěti, výjimečně až sedmi stupňům.

Průměrná teplota za celý měsíc dosáhla minus dvanácti stupňů Celsia. Výjimečně byl na některých stanicích, třeba na Milešovce, únor 1956 dokonce studenější než únor 1929.

Během mrazivých dnů postupně narůstala sněhová pokrývka, která počátkem poslední únorové dekády dosahovala ve středních, ale i nižších polohách 25 až 35 centimetrů. Na mimořádně studený únor navázal teplotně podprůměrný březen, až jeho konec přinesl konečně teploty mezi deseti a patnácti stupni.

Když Evropa mrzla

Extrémně studený únor 1956 zažila velká část Evropy, zejména pak oblasti táhnoucí se z Francie přes německé a československé území až po východní Evropu. Například na německém území dosáhla průměrná teplota za celý měsíc minus 9,6 stupně, což je jedenáct stupňů pod dlouhodobým průměrem posledního třicetiletí. Docházelo k zamrzání velkých řek včetně Rýna, což napáchalo značné škody na vodních elektrárnách.

V Alpách, na švýcarsko-italském pomezí, tehdy naměřili minus 42,7 stupně. A chladno bylo i na Francouzské riviéře – v Marseille průměrná měsíční teplota klesla pod nulu, v Provence silné mrazy poškodily miliony olivovníků, z nichž některé byly staré tisíc let. Jedno z nejintenzivnějších sněžení v historii zažila i španělská Ibiza. A přívaly sněhu zasypaly značné části Itálie, kde se během února opakovaně vyskytly epizody s intenzivním trvalým sněžením. A sněžilo dokonce i na severu Afriky, a to i v nížinách.

I když je kvůli klimatické změně velmi nepravděpodobné, že zažijeme další podobně studenou zimu, respektive únor, jako tomu bylo před sedmdesáti lety, nelze to zcela vyloučit. Při podobných povětrnostních vzorcích jako v únoru 1956 se ve střední Evropě stále mohou vyskytovat extrémní vlny studeného počasí. V době před začátkem dvacátého století (tedy v předindustriálním období) byl interval opakování takových vln chladu padesát až sto let, ale nyní je pravděpodobné, že bude výrazně delší.