Bojoval u Kyjeva i na Dukle, nejdřív ale Jan Ihnatík skončil v gulagu

Jan Ihnatík se narodil v roce 1922 v Podkarpatské Rusi, byl tak občanem tehdejší první republiky. „Pamatuji si na prezidenta Masaryka. Na každé výročí republiky to byla vždycky sláva. Masaryk byl i na Podkarpatské Rusi a byl velice vítán. Seděl na koni a promluvil k lidem,“ vzpomíná více než stoletý pamětník.

„Když byla v Československu vojenská mobilizace, to si velice dobře pamatuji. U nás bylo hodně vojáků, ale československá armáda byla rozpuštěna. Němci je poslali domů. Vybrakovali sklady munice a výstroje,“ popisuje.

„Myslel jsem, že nás Rusko zachrání“

Když začala válka, chtěl s přáteli bojovat proti nacistickému Německu. Naivní mladíci se proto vydali do Sovětského svazu. „Já jsem byl mladý kluk a myslel jsem, že Rusko nás zachrání, že půjdeme pomáhat Rusům do války vyhnat Němce z Československé republiky. Rusové se nám smáli,“ vybavuje si Ihnatík.

Za nelegální překročení hranice byl odsouzen na tři roky do gulagu. „Tak mě svlékli, dali mi trestanecký mundúr a do lágru,“ ukazuje fotografii v knize Jiřího Gregora Smrt čekala všude.

„Povídal jsem jim, že nejsme žádní špioni, že jsme normální lidé a přátelé. A oni, že jsme špioni. Napsali jsme, že jsme ukrajinské národnosti – ne rusínské, ale ukrajinské. A u nich byli všichni Ukrajinci špioni,“ vzpomíná a zmiňuje trýznění hladem.

Bojoval u Kyjeva i na Dukle

Až po vypršení trestu mohl jít za svým cílem, bojovat proti hitlerovskému Německu. „Až se uzavřela smlouva mezi Československem a Ruskem, tak už jsme byli spojenci, sojuzniky. Už jsme nebyli špioni,“ směje se.

Tak vstoupil mezi legionáře. Armáda se organizovala u Buzuluku. „Oblékli nás do vojenské uniformy. A hned začal výcvik, rozdělení na roty, čety,“ říká bývalý voják. Nejprve pěšáka Ihnatíka později vybrali do dělostřeleckého kurzu. „Devět měsíců nás učili ‚dělostřelčinu‘. To bylo takové strašné řemeslo,“ říká.

Bojoval u Kyjeva i na Dukle. „Než jsme překonali Duklu, hodně lidí padlo. Němci budovali silnou obranu. Hluboké tankové zákopy, protitanková děla měli zamaskovaná, houfnice připravené k palbě, miny,“ popisuje.

Ihnatík vzpomíná na obrovský podíl zabitých i raněných a těžkou práci zdravotníků. „Tady (Michal) Štíma, velitel četníků. To byla silná četa, která plnila úkoly proti zběhům. Zběhové, kteří uprchli z armády, museli být chyceni a potrestáni. K tomu byla zorganizovaná právě trestná rota,“ ukazuje.

Sám byl během operace také raněn. „I když jsem byl za palebným postavením, jak to spustili, tak jsem skočil do takového žlabu, kde voda vyryla díru. Dělostřelecká střela bouchla takových třicet metrů ode mě a já jsem byl úplně hluchý,“ popisuje.

Zůstal v armádě, aby mohl zůstat v Československu

Skončil ve vojenské nemocnici. Výbuch mu sice poškodil sluch, ale ne tak vážně, aby po válce nemohl zůstat v československé armádě. Bral to jako možnost, jak moci žít na českém území a nevracet se do Podkarpatské Rusi.

Jako voják prožil v Československu i srpen 1968. „Můj kamarád Olšan (Alois Olšan, náčelník štábu dělostřeleckého oddílu 3. dělostřeleckého pluku. Z armády propuštěn v roce 1974, v roce 1990 rehabilitován, pozn. red.), jak sem vstoupili Rusové, vytáhl protitankový pluk proti nim. Nepustil je do kasáren, ale vyhnal ven. Pak ho degradovali a propustili z armády. Havel ho pak povýšil na generála,“ vzpomíná Ihnatík.

Jan Ihnatík je dnes v důchodu, žije s manželkou v Ostravě, obklopen vzpomínkami. Po letech hodnotí svou vojenskou kariéru: „Já bych už na vojnu nešel. Na vojně jsem se nic nenaučil. Ovládat zbraň a to není řemeslo.“