Snažte se, aby se naše země nemusela bát cizích vojáků, říká pamětnice

Ludmila Nekužová, rozená Formánková, se narodila v roce 1936, kdy Bystrc ještě nebyla součástí Brna. Do první třídy nastoupila ve třetím roce druhé světové války.

Otcův bratranec byl v odboji, zatklo ho gestapo a nakonec zahynul v koncentračním táboře. „Přišli si i pro otce, to si pamatuji. Potom ho pustili, protože zjistili, že se strýcem nespolupracoval,“ vypráví. Otec pak musel jít na práci do Německa. „Byl v Mostě. Most sice bylo původně české město, ale protože ho zabrali Němci, bylo to tehdy vlastně Německo,“ vysvětluje pamětnice.

Bomby tam možná leží dodnes

Její matku propustili z práce, a tak pracovala u místního sedláka. „Okopávala řepu, sázela stromky. Neměli jsme mouku, všeho bylo málo, tak jsme s matkou chodily na klásky. Sbíraly jsme je, ona z nich na makovém strojku dělala mouku, upekla vánočku a poslaly jsme ji tatínkovi do Mostu,“ popisuje.

Vzpomíná také, jak jim na půdu spadly dvě bomby. „Byly sice malé, ale kdyby bouchly, byl by s domem konec. Synovci ty bomby odnesli k řece a tam je hodili. Možná tam leží dodnes,“ míní pamětnice.

Hrozba z přehrady

Obyvatelé Bystrce tehdy žili i v obavách, že jim domy spláchne velká voda z brněnské přehrady. „Za války ji Němci podminovali. Celá Bystrc byla označena černými puntíky na zdech domů – ukazovaly, kam až by dosáhla voda, kdyby přehradu vyhodili do povětří,“ vypráví. Katastrofě zabránil svou chytrostí hrázný, který už na začátku války sabotoval německá nařízení ohledně stavebních úprav hráze.

Dramatické byly i boje o Mniší horu, kde dnes stojí brněnská zoo. „Mniší hora byla obsazená Němci a na druhé straně kopce byli Rusové. Přes Bystrc po sobě stříleli. Pak jsme si myslely, že se to v Bystrci uklidnilo, a s maminkou jsme vedly Brňáky přes kopec. Stříleli po nás jak Rusové, tak Němci. Ale došly jsme dobře,“ popisuje.

Deset sovětských vojáků v domě

Po osvobození od nacistických sil se k nim do domu nastěhovalo deset ruských vojáků. „Měla jsem o matku strach, říkala jsem si – tolik chlapů a jedna ženská. Brňáci už byli pryč. Ona ale byla mazaná: oblékla si staré kalhoty po dědovi, šátek na hlavu, udělala se starší a oni jí dali pokoj,“ líčí Nekužová.

První manželství jí nevyšlo. Muž, který pracoval jako dozorce v bohunické věznici, byl žárlivý a málem ji zastřelil. O to šťastnější byla s druhým manželem Karlem Nekužou. „On mi pak po letech říkal: ‚Víš, proč jsem se do tebe tak zamiloval? Protože když jsi mi dala ty ptáčky, byly tak dobré, že jsem si řekl – to je šikovná hospodyňka, tu si vezmu,’“ směje se. Za půl roku se vzali. „A od té doby jsem byla šťastná,“ dodává pamětnice.

„Ten strach, co jsem jako děcko prožila, je stále ve mně. Vy, kteří už to nemůžete pamatovat, snažte se, aby naše země byla připravená a nemusela se bát cizích vojáků,“ vyzývá na závěr.