V šedesátém osmém ho zavalila lavina, o pár měsíců později málem ruské tanky

Vyrostl v Mělčanech u Dolních Kounic v rodině národních socialistů. Odmaturoval, v devatenácti se stal vysokoškolákem. „V šedesátém sedmém jsem nastoupil na VUT v Brně na elektrotechnickou fakultu a v lednu byl povinný zimní výcvikový kurz v lyžování. Říkám povinný, ale byli jsme rádi, že tam jedeme, protože jsme se na to těšili,“ vzpomíná.

„Byli jsme rozděleni do družstev. Já jsem měl kliku, že jsem se dostal do prvního, protože jsem nebyl na lyžích poprvé. Bylo zamračeno, nebylo nejlepší počasí. Nastoupili jsme na sjezdovku, tehdy nebyly žádné rolby, takže jsme šlapali sjezdovku, vyšlapali jsme to až navrch,“ popisuje.

„Najednou se ozval takový divný zvuk a s námi byl vynikající instruktor, byl to student pátého ročníku elektrofakulty Zika a ten říká, to je lavina, hoši, jeďte šusem dolů. Tak jsme se otočili a jeli jsme dolů.“

Vyhrabal z laviny sebe i spolužáka

Badalík stihl ujet jen kousek a smetla ho lavina. „Začal nějaký takový kolotoč, natáhlo mě to jak kládu od toho šlepru, ten mně rozřízl zezadu bundu, a pak to skončilo a byl jsem na povrchu, prakticky jsem byl venku ze sněhu, no z jedné lyže mně zbylo asi třicet centimetrů, druhou lyži mně to vzalo i s podrážkou od bot, tehdy byly kožené boty, to nebyly žádné tyto přezkáče, a jedna hůlka mně zbyla,“ popisuje.

„Když jsem se zvetil, šel jsem směrem k chatě, šlápnu a ozvalo se:  ‘Vole, šlapeš mně po hlavě.’ Tak jsem to rozhrábl a byl tam spolužák Beránek, taky byl těsně pod sněhem, tak jsem ho vyhrábl, byl v pořádku, akorát jsme byli samozřejmě otrhaní,“ vzpomíná.

Následovalo hledání dalších zasypaných. Někteří se vyprostili sami, jiným pomohli spolužáci. „Tam byl jeden instruktor, který běžel dolů do Dolného Kubína na běžkách, v tom hlubokém sněhu, protože ta cesta tam byla zavalená,“ vysvětluje.

Výsledek byl tragický. Z asi padesáti lidí přítomných v tu chvíli na svahu jich šest zemřelo, asi dvě desítky se zranily. „Když jsem se vyhrabal ze sněhu a postavil se, tak jsem se rozhlédl dolů a ta louka, která byla předtím plná lidí, tam bylo tak padesát lidí, tak byla prázdná. To bylo hrozné ten pohled dolů,“ vzpomíná pamětník tragické události. Zničený vlek nebyl už nikdy obnoven a sjezdová trať byla zalesněna. Chata „Kubínská hoľa“ o pět let později vyhořela, v současnosti na jejím místě stojí jiná. Na zemřelé tam ale nezapomínají.

Jeho záběry odvysílala rakouská televize

K další nebezpečné události se Petr Badalík dostal v srpnu 1968. „U železniční trati ze Šlapanic do Slatiny, kde stával strážní domek, jsme točili provoz na letišti, když přistávala ruská letadla,“ popisuje.

„Ráno jsem pustil rádio a okamžitě jsem věděl, že je to v čudu. Vyjel jsem do Brna, tam jsem zjistil, že se dějí hrozné věci, tam jezdily tanky a vojáci se tam pohybovali. Měl jsem kamaráda, který měl kameru, tak jsem mu říkal, ať mi ji půjčí, ale nezaručuju ti, že ti to vrátím,“ říká.

Točili různé záběry, kde se pohybovali Rusové, i jak se chovali lidé, jak začali všude vylepovat protiruské plakáty. Vznikly tři filmy. Přes jiného kamaráda natočený materiál pak poslali do rakouské televize, se záběry kulek ve fasádě domu Padowetz. „Osazenstvo, které stálo venku u stolku a popíjelo pivo, tak se rozhodlo, že nahází půllitry na sovětské osvoboditele a ti vystřelili dávku z kulometu do zdi nad okny bufetu,“ popsal.

„Tu atmosféru osmašedesátého si umí dnes málokdo představit, to bylo takové těžké zklamání, já jsem nikdy nezažil tak těžké zklamání jak v tom roce,“ vzpomíná.

V životě nelituje ničeho, co udělal a prožil. „Když tady byli komunisti, tak jsem se schoval do té technické oblasti. A jak se to přelomilo, tak od té doby je to úplně nádherné. A myslím si, že lidi mají být čundráci. Žít trochu s přírodou a mít svůj obor, ve kterém budou dobří,“ uzavírá pamětník.