„V uniformě mu to ohromně slušelo.“ Ludmila Klaudová vzpomíná na milovaného letce Fajtla

Ludmila Klaudová se narodila v roce 1919 ve Veselí nad Moravou, kde žije dodnes. Když jí byly dva roky, rodinu poznamenala tragédie.

„Zavraždili nám maminku. Byly jsme se sestrou rozdělené, jedna byla u jedněch stařečků, druhá u druhých. A co tatínkovi zbývalo než se rychle oženit? Tak si vzal maminku z Domanína. Byla velice hodná, nedělala rozdíly,“ vypráví Klaudová.

Vzpomíná na událost, kterou začíná pamětní kniha Veselí, návštěvu prvního československého prezidenta Tomáše Garigua Masaryka. „Jel vlakem, moje sestra měla zlomenou nohu, takže jsme ji dali na lehátku ze zahrady až k trati a on jí dokonce zamával,“ líčí. Místní vítali prvního prezidenta v krojích na nádraží. „To byl krásný zážitek, že nám pan prezident zamával.“

Fajtla si nakonec nevzala

Po studiu odborné školy pro ženská povolání působila Ludmila Klaudová v Olomouci jako vychovatelka v rodině. Bylo jí devatenáct, když tam potkala svou první velkou lásku, Františka Fajtla, budoucího válečného hrdinu, stíhacího pilota britského královského letectva RAF. Tehdy v Olomouci sloužil u 2. leteckého pluku.

„Ještě neměl fousy. V uniformě mu to velice slušelo. Tak to víte, to se mi líbil,“ směje se. „Hodně jsme chodívali na letiště, tam byly krásné vycházky. Měla jsem ho ráda, byl to prostě gentleman.“

Pak přišlo rozloučení. „Nejdřív jsem nevěděla, že odchází za hranice. Pak si přišel pro věci a oznámil nám, že odjíždí. Když se (po válce) vrátil, tak mi ještě napsal dopis, že mě navštíví, že musí napřed za rodiči, ale holky byly šikovnější než já a odvedly mi ho. Pak se oženil a já už jsem se s ním nesešla,“ popisuje.

Kniha Sestřelen byla nejoblíbenější

Přečetla ale všechny letcovy knihy. „Byla jsem na něho pyšná a hodně jsem ty knížky půjčovala a vždycky jsem k tomu musela přidat, že to je moje veliká láska. Nejvíc ta kniha Sestřelen, ta je nejvíc ohmataná, protože je tak zajímavě psaná, že jsem ji nejvíc půjčovala.“ 

Sestřelen byl František Fajtl německou Luftwaffe nad Francií. Přežil a vrátil se do Anglie. A jako první Čechoslovák velel britské královské peruti. Díky svým zásluhám a respektu ostatních mohl, jako jeden z mála pilotů RAF, nosit plnovous.

A zatímco její milý bojoval, ona druhou světovou válku strávila s rodinou v Moravském Písku u sestry. „Bydleli jsme celá rodina ve sklepě, matrace jsme měli poskládané na zemi. Maminka věčně sháněla nějaké živobytí,“ popisuje.

Ve školce v Hroznové Lhotě začínala Ludmila jako učitelka, pak se stala ředitelkou. „To byly nejkrásnější chvíle. Působit na vesnici, to si nikdo nedovede představit, to je jak jedna rodina. Na hody mě zvali, když se někomu narodilo dítě, už jsme ho byli navštívit. Velice se mi tam líbilo,“ říká.

V Hroznové Lhotě učila patnáct let, pak se vrátila zpět do Veselí. „To jsem vám ještě neřekla, že jsem hrozně ráda lyžovala. Vždycky když jsem jela z kopečka dolů, tak jsem křičela, utečté, utečté. A říkám vám, věčně jsem seděla na zemi, tak mně říkali žluté nebezpečí. Ale pak jsem se to naučila,“ směje se.

Ve sto letech šila roušky

Také ráda cestovala. „Byla jsem v Itálii, na Vesuv jsem vylezla, když mi bylo osmdesát. Mladé holky zůstaly dole a já jsem si říkala, no když už jsem tady, tak musím prožít všechno,“ popisuje.

Na kole jezdila až do 97 let. „Pak mi kolo zabavili, já bych jezdila ještě dnes,“ usmívá se. Teď chodí alespoň na krátké procházky. Svou životní vášeň, šití, proměnila loni v pomoc, kdy ve svých sto letech šila roušky kvůli epidemii. A stále ráda čte, nejen knihy Františka Fajtla.