Ve Vesně se naučila šít, to Pazdírkovou zachránilo před nasazením v továrně

V roce 1941 bylo Drahomíře Pazdírkové patnáct let a na osmileté gymnázium už se vrátit po prázdninách nechtěla. Maminka ji proto přivedla do školy pro dívky, kterou zřizoval ženský vzdělávací spolek Vesna. „V Králově Poli byla zřízena roční škola Vesny v budově pošty a tam jsem rok odchodila,“ vzpomíná.

„V zahradách architekt (Bohuslav) Fuchs pro Vesnu postavil kuchyňky. Byl to jeden velký čtverec, svody byly vedeny do jednoho kouta. Čtyři kóje, každá měla svůj přívod vody a elektřiny. Tam jsme chodily na vaření,“ popisuje. Vařit ovšem za války nebylo příliš z čeho. Potraviny byly na lístky. Hodně záleželo na tom, co přinesly žákyně z domova. „My jsme všechno vařily z ovesných vloček, tak se mi ovesné vločky zprotivily na celý život,“ říká.

Spolužačky pracovaly v kuřimské továrně na letadla

Kromě základních předmětů a vaření se ve Vesně Drahomíra, tenkrát Podborská, naučila také šít. I když základy měla. Maminka i tety byly švadleny. Vesna ji zachránila před totálním nasazením v továrně na letadla, kam pracovní úřad poslal její bývalé spolužačky.

„Ony jezdily do Kuřimi do Hermann Göring Luftwaffen Werke. Tomu jsem se já vyhnula. Byla jsem nějakou chvilku doma, pak mě z úřadu vyhmátli. Zavolali si mě i s maminkou. Ptali se, co bych tak mohla dělat. A když maminka řekla, že umím šít, tak mě poslali na Táborskou ulici. Tam měla krejčovskou dílnu nějaká paní Pušpánová,“ popisuje.

V dílně prý zašívaly vojákům prádlo. Zažila tam i nálety na Brno. „My jsme poslouchaly rádio, Vídeň. A když se blížily svazy, měl být nálet, tak Vídeň vysílala kukačku. Když kukačka zakukala, tak jsme všeho nechaly a běžely jsme do Líšně. Tam byly vybudované tunely v pískovcové skále. Kdyby bomba zachytla kraj toho tunelu, tak jsme tam zůstaly,“ vypráví pamětnice.

Osvobození Brna ve sklepě

V Brně se rodina stěhovala z Králova Pole do Staré ulice a nakonec do Bratislavské, a to do bytu po dceři židovské majitelky domu, která stihla před válkou emigrovat.

„Když se potom blížily boje o Brno, tak jsme se odstěhovali do sklepa. Celý týden, než boje přešly, jsme byly ve sklepě. Maminka tam měla takový malý petrolejový vařič, na kterém vařila. Chodili se k nám najíst i někteří lidé z domu. Tak jsme to tam přežívali,“ popisuje.

Když bylo po bojích, začali domy kontrolovat ruští vojáci. „K nám tenkrát přišel takový starší, pohledný mládenec. Měla jsem pianino. Když ho viděl, tak prosil, aby si mohl zahrát, že v Moskvě chodil na konzervatoř. Tak jsme ho nechali zahrát,“ vypráví.

V Klubu českých turistů

Záhy po válce v září 1945 se vdala za Bedřicha Pazdírka, souseda z domu. „On bydlel ve čtvrtém poschodí a my v prvním, ale my jsme se předtím nějak zvlášť neznali. Jednou mi dal mi ke dveřím balíček bonbonů, to byla velká vzácnost, a tam dal lísteček: Drahušce, od svatého Mikuláše, aby se na něj tak nemračila. Já jsem se na něj prý mračila, když šel po schodech dolů,“ vypráví.

Po smrti manžela před šestačtyřiceti lety se přihlásila do Klubu českých turistů, později se stala průvodkyní Čedoku. Do Vesny se vrátila až v pozdním věku. „Na trénink paměti jsem chodila na Vesnu, tam jsem se naučila sudoku a zanevřela jsem na křížovky,“ říká se smíchem. „Vesna pro mě znamená hrozně moc krásných schůzek, strašně moc lidí, se kterými jsem se tam seznámila,“ dodává.

Ženský vzdělávací spolek Vesna slaví letos 155. výročí svého založení. S Vesnou v době jejího rozkvětu bylo spjato mnoho významných osobností, spolek vybudoval řadu škol. Mezi podporovatele Vesny patřil mimo jiné Dušan Jurkovič, díky daru Julie Fantové-Kusé, manželky architekta Josefa Fanty, byla postavena budova školy v Údolní ulici, v meziválečném období byl autorem několika budov Bohuslav Fuchs. „Na zdravotnickém lyceu na Vesně teď odmaturovala moje pravnučka,“ pochlubila se Pazdírková. Pro soudobou Vesnu je typické propojování různých skupin obyvatel. Aktivně se pustila i do pomoci Ukrajině.